Po několika měsících hraní a zvykání si na systém Android si tu pro případné zájemce dovolím nahrnout pár nesouvislých myšlenek a postřehů. Problémy zde uvedené mohou vadit jen mě a ostatním mohou přijít k smíchu. Berte to jen jako subjektivní hodnocení. Nic víc.

První dojem po rozbalení krabice a oživení systému byl velice pozitivní. Desire bylo rychlé jako blesk a na dotek reagovalo stejně plynule, jako iPhone. Po nastavení účtu na Google, Facebooku a Twitteru systém chvilku chroupal a za okamžik jsem měl v telefonu všechny své kontakty a emaily. Telefon je pevný, tenký, velikostně a váhově zhruba stejný, jako iPhone, jen displej je na výšku o pár milimetrů větší. Nošení v kapse – žádný problém.

Zpočátku jsem jej používal s verzí systému, se kterou jsem ho dostal. Důvod k tzv. rootu (obdoba jailbreaku) nebyl. Později se na serveru XDA Developers objevila první, tehdy ještě neoficiální verze systému 2.2 Froyo. Chvilku jsem váhal, ale kutil ve mě zvítězil a já během několika týdnů vystřídal odhadem takových 8 verzí 3 druhů ROM, tedy zhruba 24 krát jsem flešoval. To se nechlubím, jen konstatuji 🙂 Ostatně root a flešnutí nové ROM je u Androidu poměrně jednoduchá záležitost, ke které netřeba ani počítač (detaily na Androidforu).

Poslední dobou (ano, možná to souvisí se začátkem prodeje iPhone 4) ve mě začaly hlodat jakési pochybnosti a něco, co bych nazval vnitřním smutkem po dobách minulých. Nebylo mi lépe s iPhonem? Neměl bych se vrátit? Není ta, až přílišná volnost, někdy i na obtíž? Neměl bych se léčit?

Co se mi líbí

Widgety – skvělá věc, jejíž částečný ekvivalent lze na iPhonu rozběhnout jen po jailbreaku např. pomocí aplikace IntelliScreen, případně SmartScreen. Nechápu, proč to nemá iPhone nativně.

Tlačítko Zpět. Vrátí vás skutečně tam, odkud jste přišli. Například otevřete e-mail s odkazem, kliknete na odkaz, spustí se prohlížeč s načtenou stránkou, tam je odkaz na stažení programu z Android marketu, kliknete, program se stáhne. A třemi stisky tlačítka Zpět se vrátíte do původního e-mailu. Návykové.

E-mailový, respektive gmailový klient je skvěle funkční. Zprávy v seznamu mohu ihned označit a označené mohu archivovat, smazat, označit štítkem, či označit jako spam. V iPhonu mohu pouze smazat, či přeposlat.

Internetový prohlížeč skvěle formátuje odstavce. Když si zvětším odstavec prsty až na velikost, kdy už mám na obrazovce jen pár slov, pořád se je snaží zalomit tak, že jdou přečíst bez posuvu prstem. U iPhonu existují jen dvě úrovně. Plná stránka a odstavec.

Posun na dlouhé stránce pomocí švihu prstu je bleskový – u iPhonu by si člověk ošoupal otisk 🙂

Pětimegový fotoaparát fotí velice dobře. Autofocus je skvělá věc už od dob Sony Ericsson K750i. Nemám momentálně  možnost srovnání s iPhone 3GS, který jej má taky.

Možnost sdílení čehokoli téměř kamkoli. Například vyfotím obrázek, kliknu na Sdílení a můžu si okamžitě vybrat, jestli jej pošlu přes bluetooth na jiné zařízení, nebo na Facebook, Flickr, Picasu, Twitter, e-mailem, na Dropbox, atd. Vše z jednoho menu.

Co by se mi mohlo líbit

V jakési verzi  přehrávače, jehož název si už nepamatuji, snad lze přehrávat filmy ve formátu DivX i bez konverze a s titulky. Když jsem ho před časem zkoušel, nekonvertovaný film se sekal, takže jsem ho zase smazal a zapomenul a konvertuji dál.

Co mě štve

V první řadě výdrž baterie. Při běžném používání musím nabíjet každý den. iPhone mi při stejném způsobu používání vydržel dva a půl až tři. S Desire není možné odjet na víkend bez nabíječky.

AMOLED displej je skvělý v místnosti. Jakmile vyjdete ven a svítí slunce, jste ztraceni. Uvažujete-li jako já, že si za slunečného dne zajdete do parku přečíst pár stránek své oblíbené elektronické knihy, můžete na to zapomenout. Displej iPhonu (a to i první generace) je čitelný i na plném slunci.

Opačná situace nastává v noci. Jste-li zvyklí přečíst si před spaním potmě pár stránek oblíbeného románu a nastavíte si jas na minimum, pořád je to ještě moc a nepomůže ani přepnout čtečku (např. Aldiko Reader) do režimu Noc. prostě to pere do očí jak protijedoucí auto s rozsvícenými dalkovými světly.

Většina stránek se v prohlížeči posouvá lehce „stroboskopicky“ – v porovnání s iPhonem (na rychlé WiFi síti). Na rychlém procesoru z Desire to není až tak moc patrné, jako u Hera, kde jsem to přirovnal k posuvu křídového papíru po skleněné desce (iPhone) a posuvu papíru na pečení po stole posypaném hrubou moukou, ale přece jen je to rozdíl, který mým očím vadí.

V prohlížeči lze mít otevřena jen 4 okna současně. Jakmile otevíráte pátou stránku, máte smůlu. Systém vás vyzve k zavření některé z předchozích čtyř. Řešitelné to je jiným prohlížečem (např. Dolphin browser – ten umožní 8). Ale stejně!

Psaní na dotykovém displeji je pocitově téměř shodné s iPhonem, ale… Při psaní písmen s diakritikou člověk podrží dané písmeno (například „c“) a na iPhonu naskočí automaticky nejprve česká písmena (č, …). U Androidu jsou česká písmena až na konci. Naštve.

Android market mi připadá jako prodejna Lidl – spousta věcí na hromadě – vedle ovoce se prodávají návleky na volant, vedle nástěnných teploměrů leží čerstvé pečivo.  Chtělo by to trošku organizace, aby člověk nemusel na skvělé programy narazit víceméně náhodou.

Hry. Nikdy jsem na mobilech nehrál hry, dokud jsem nedostal iPhone. Teď už zase nehraju. Na Androidu hraju jen Sudoku. Nic graficky vyvedeného jako na iPhone jsem zatím nenašel.

Když to shrnu, vidím tu pro sebe více záporů, než kladů. Co bude dál? Kdo ví… Možná mě čeká první návrat v mé mobilní minulosti.

Pozor! Na závěr si dovolím frázovitou větu:

Pokud bych se měl řídit srdcem, vrátím se k iPhonu.