Z dávných dob, kdy jsem ještě brázdil Ostravu v otřískané škodě 120 s bílomodrým L na střeše a s nervózním spolujezdcem, který při každé mé neopatrné reakci šlapal na sdružený pedál spojky, případně brzdy, mám vžitý jeden podmíněný reflex. Když vidím značku STOP, začínám slintat jak Pavlovův pes, což má příčinu v následující příhodě. Jel jsem z vedlejší ulice na hlavní (shodou okolností Pavlovova :)). Vedlejší končila stopkou, já jen lehce přibrzdil, rozhlédl se a pokračoval. Rázem jsme stáli na místě a já se díval do rudé tváře instruktora, třeje si čelo otlučené o čelní sklo, neboť samonavíjecí pásy ve starých škodovkách plnily svou funkci tak maximálně po dobu dvou let od data výroby. Od té doby vím, že i když nic nejede, musím uvést vozidlo do klidu.

Včera mě přivedla do varu akční scéna jak z Need For Speed 😉 Jeli jsme s rodinkou do Zábřehu navštívit známé. Sjížděli jsme z Plzeňské na Výškovickou, kde je poměrně nová stopka, na kterou mě před časem upozornil známý. Zastavil jsem, všiml jsem si, že tam opravují kolejový svršek, takže zleva nemůže nic jet a uslyšel jsem za sebou zběsilé troubení. Pohledem do zpětného zrcátka jsem identifikoval v tom vraku modrý favorit karvinské poznávací značky. Zbystřil jsem pozornost. Jak všichni moravskoslezští řidiči vědí, v Karviné nemají autoškoly, protože se tam rodí lidé rovnou jako řidiči. Rozjel jsem se, trubec mě předjel, když byl na mé úrovni, otevřel okénko spolujezdce a z jeho opuchlého, vedrem rudého obličeje vyhřezla následující slova: „Ty hňupé, co by tam tak asi mohlo jét?“ Nemám rád, když mi někdo nadává, natož v autě a tak jsem mu odvětil v jeho jazyce: „Neznáš pravidla magore? Stopka je stopka, ne?“ a hned jsem toho zalitoval, protože jsem si uvědomil, že nejedu sám, ale vezu děti, které většinou neslyší, co slyšet mají („Ukliďte si ten chlív v pokojíčku!“), ale VŽDY slyší to, co slyšet nemají. Vzápětí už jsem viděl jen vzdalující se nápis PIONEER na jeho zadním skle (na NO FEAR už asi z výplaty nezbylo), doprovázený urputným řevem týraného motoru. To není vše. Na křižovatce u nedalekého Kauflandu byla právě červená. Už zdálky jsem viděl modrý povědomý vůz. Levý pruh byl volný, ale já se raději zařadil za něj. Co kdyby toho inteligenta napadlo něco házet po manželce, nebo dětech. Blikla zelená a on nic. Jen tam tak stál, tůroval, pak z okna vystrčil ruku s gestem srozumitelným na celém světě (v italštině: Cornutto) a zdálky jsem zaslechl „Có teď uděláš?“. Zatroubil jsem a on se konečně rozjel – naštěstí doprava ke Kauflandu. Teprve na návštěvě se mi zase vrátilo normální, tedy ne rudé vidění.

Osobně si myslím, že získání řidičského průkazu by mělo být podmíněno nejen znalostí ovládání vozidla, ale i psychotesty. Pokud uvidíte na silnici modrý favorit s karvinskou značkou KIK 4?55, raději jej nepředjíždějte.

A co si vzaly z této příhody děti? Malý mi později sdělil, že „…mi se nejvíc líbilo, jak si mu řekl TY MAGORE“. Jó děti…