Včera jsem vezl děti na zahradu v Krásném poli, kde budou spolu s babičkou a dědou trávit zbytek týdne. Malý si sebou vzal svá autíčka a hned po příjezdu si začali s Velkou hrát na trávě před chaloupkou. Stavěli si cestičky, parkoviště, navzájem se bourali, no prostě si hrály. Napadlo mě postavit jim malou garáž z klacíků, což děti přivítaly s nadšením. Když jsem dokončil třetí z těch velkolepých děl položením střechy z kousku kůry, najednou jsem si vzpomněl, jak jsem si coby pěti – šestiletý mrňous hrával přesně takhle na trávě před domem. Kousky větviček a kamínky byly stavební materiál a fantazie, ta skvělá kouzelnice, proměnila ty neforemné hromádky tu ve skvělý dům, jindy v bunkr pro vojáky. Vžil jsem se do toho tak, že jsem skoro hodinu s dětmi lezl travou po kolenou, tlačil autíčka z jedné garáže do druhé, pomáhal vyhrabat džíp, který zapadl v písečné pustině a nevšímal si sousedů, kteří nás po očku sledovali přes plot. Děti byly absolutně nadšené.

Cestou domů jsem si v duchu posteskl, jak by bylo krásné vrátit se do těch dětských let, kdy jediným vážným problémem bylo to, když člověk prošvihl hodinu návratu k večeři.

Bylo to krásné odpoledne.