Obrýlený kouzelníček se znamením vysokého napětí na čele si naši rodinu získal ještě před propuknutím reklamního šílenství. Nejprve si jej přečetla Velká. Po dočtení se sama vrhla na další díly. Malému jsme po večerech předčítali my a dnes má větší část trojky za sebou.

Velká netrpělivě čeká na únor, kdy má vyjít oficiální překlad nakladatelství Albatros. Proč oficiální? Protože se díky zlatým českým ručičkám už pár dní po Internetu šíří kompletní neoficiální překlad, který vytvořilo několik nadšenců (na webu se píše doslova „Nejde o oficiální překlad bratří Medků, kteří výborně přeložili předchozí čtyři díly a stejně kvalitně přeloží i díl pátý. Než tento pátý díl vyjde, smíte pro vlastní potřebu použít tento neoficiální překlad – ovšem pouze jste-li majiteli anglického originálu a angličtina vám činí potíže.“). Samozřejmě, že se dostal i ke mě (jak už jsem psal před dovolenou, všech 38 kapitol už mi leží doma na poličce a do konce mi zbývá už jen 7. Je to tak čtivé, že to nosím sebou i v PDA a cestou z práce a do práce narážím do lidí a značek.

Ale proč o tom píšu. Co říct té malé zvědavé osůbce, která zaslechla v televizi, že na Internetu je pátý díl? Když ji to nechám přečíst, bude se jí pak chtít přečíst si originální a jistě kvalitnější překlad bratří Medků (přiznejme si, těch překlepů a pravopisných chyb je v tomhle „něúrekom“)? A když jí budu tvrdit, že to nemám, co když přijde v září ze školy a vmete mi do tváře, co že jsem to za internetového odborníka, když Maruška ze třídy už to má dávno přečtené a to je její tatínek jenom vrátný v Autocontu a že Maruška říkala, že „tvůj tatínek asi nebude moc rozumět počítačům, když ti to ještě nesehnal“.

To jsou dilemata co… 🙂