Víkend ve sklépku
Na víkend jsme byli pozváni známým do sklípku na akci ve stylu 80 let ve vesničce Březí nedaleko rakouských hranic. Ve sklípku jsem nikdy dříve nebyl a tak jsem se docela těšil. Navíc tam měl být kolektiv známý z minulých akcí ve Slovenském ráji a tak to vypadalo na skvělý víkend.
Cesta proběhla až na běžné bloudění Brnem známé z cest do Chorvatska v pohodě. Po příjezdu nás uvítal majitel a obrovské plátno (4×5 metrů) na zahradě, na které se měly promítat z DVD nejprve vzpomínkové songy z osmdesátých let a v sobotu pak přenos z utkání Česko – Nizozemsko. Přímo ve sklípku nás kromě vína uvítal soudek piva a druhý soudek s čepovanou kofolou (mlask :). Povídali jsme si, pojídali dovezené pochutiny a dodržovali pitný režim. Po setmění pustil Bob staré fláky od Duran Duran, Thompson Twins, Modern Talking a Sandry. Tančili jsme až do zemdlení a obyvatelé vesnice museli být asi notně zmatení. Později jsme si zabékali u kytary a někdy kolem jedné hodiny nasadil Bob nejtěžší kalibr v podání skupiny Pink Floyd a její Zdi, ze které si ale pamatuji už jen pár cihliček, protože jsem se odebral převléct do stanu a když už jsem tam byl, řekl jsem si, že si vyzkouším spacák jestli je dost teplý no a … a bylo ráno.
V sobotu dopoledne jsme vyrazili na výlet do nedalekého Mikulova vyšlápnout si na Svatý Kopeček. Pohled shora je opravdu impozantní. Cestou zpět jsme si dali lehký oběd a jeli se připravit na odpolední volejbalový zápas, na který jsme měli zapůjčenu místní školní tělocvičnu. Vzhledem k tomu, že jsem v tomto sportu „vynikal“ již na základní škole, tušil jsem, že bude legrace. A byla… Myslel jsem si, že umím podávat – no neumím. Myslel jsem si, že stačí jen v pravou chvíli stát na pravém místě – no nestačí. Po hodině hraní jsem si připadal jako osoba náhodně procházející hřištěm a simulující Brownův pohyb molekul. Nechal jsem se vystřídat a šel si sám se sebou hrát floorbalové nájezdy do vedlejší místnosti 🙂
Cestou zpět poprchávalo a my se začali strachovat o večerní plátnový fotbalový přenos. A skutečně – mírný deštík se změnil ve větrný lijavec s bouřkou, který začal nebezpečně nahýbat plachtu směrem k našemu autíčku. Přeparkoval jsem pod nahýbající se bezpečnější akáty. Později začalo hrozit odnesení plotu a protože pravá žerď byla pevně ukotvena, rozhodli jsme se rozřezat plátno a uvolnit tak nebezpečně se nahýbající levou tyč. No řeknu vám, držet oběma rukama pětimetrovou železnou tyč když asi sto metrů vedle vás šlehne blesk a hned se ozve zahřmění tedy není nic moc pocit. Teda pánové, že bych to musel vidět dvakrát… Málem jsem se po… No to je jedno:) Všichni přežili (kromě ručně šitého plátna) a večerní triumf našich fotbalistů jsme si vychutnali „jen“ na zdi uvnitř domku.
Při nedělním návratu domů bylo rozhodnuto, že se stavíme na oběd do restaurace Olšovec v Jedovnicích, proslulé svými obřími porcemi za skvělé ceny. Někteří z nás nedbali varování Boba („…pokud nemáte velký hlad, dejte si jen polévku…“) a pak nevěřícně zírali na talíře velikosti autodisku naplněné až po okraj. Jedna osoba si dokonce k jídlu objednala i salát a pak si ho musela nechat zabalit na cestu, protože to byla mísa, z jaké se doma najíme všichni čtyři. Tuhle restauraci všem vřele doporučuju.
Domů jsme dorazili tak akorát, abychom stihli v poklidu zasednout k finále Superstar. Vsadil jsem sice stovku na vypadnutí Anety, ale jsem rád, že vyhrála a přeju jí hodně úspěchu v brození blátem českého showbussinesu. Jsem zvědav, nakolik ji BMG „upraví“ k obrazu svému a už se těším na její první desku.