Býval jsem lehce oplácané dítko. Cokoli, co zavánělo pohybem, mi bylo cizí. Nesnášel jsem výlety. Všichni šlapali jako stroje – já úplně vzadu – a když jsem odpočívající většinu dohnal, řekli mi „Jdi dál, ať máš náskok“. Jak já je nenáviděl.

Býval jsem i lehce oplácaný dospělý. Nesnášel jsem výlety, obzvláště ty do kopců. Nechápal jsem, proč musím někam lézt a funěl jako za mlada vzadu.

Jedl jsem v podstatě cokoli. Klidně jsem slupl v devět večer tabulku hořké čokolády. V dobách „největší slávy“ jsem vážil 86 kilo, což je při výšce 175 cm už docela znát. Obzvláště když se rozhodnete běhat.

Když jsem měnil šatník, vyhazoval jsem spoustu věcí velikosti XL i XXL. Ne snad, že bych býval až tak tlustý, ale ony se ty pohyblivé záhyby do těch větších velikostí snáze schovaly.

V roce 2006 se všechno dosralo. Zemřel tchán, zjistili mi vysoký tlak (dle tehdejšího lékaře „Ty pilulky budete brát už nadosmrti!“), přišly deprese, v hlavě sračky, doma bouřka, prostě jeden veliký bazén čerstvého průjmu, který jsem měl přeplavat bez šnorchlu a potapěčských brýlí. Na jeden nádech. S otevřenýma očima.

Od té doby se mnohé změnilo.

Začal jsem jíst jinak, více sportuju, do kopců nejen rád chodím, ale i běhám, a moje nová životní spolupoutnice mi dodává energie na rozdávání. Vážím 72, pohyblivé záhyby jsou pryč, jím opět v podstatě cokoli (a tělo naučené na nový režim ví, co a jak), 21 kilometrů uběhnu za hodinu a 49 minut a celkově se cítím skvěle.

Dnešek je pro mě docela významným dnem.

Dnes, po deseti letech skoro na den od počátku braní prášků a tři roky od změny životního stylu, mi současná tlakařka prášky vysadila.

Přátelé, ono to jde a ne že ne.