Společný rok se s rokem sešel a my se rozhodli oslavit to společným víkendem v Jeseníkách. Na sobotu jsme si naplánovali výšlap z Filipovic na Keprník, s obědem na Šeráku a pak druhou stranou po modré zpět.

Trasa nějakých 18 kilometrů. Jsme oba celkem otrlí, takže nás lehký déšť hned po vystoupení z auta nerozhodil. Podle předpovědi jsme čekali i sníh. Ostatně kdo by čekal v dubnu ve výšce 1423 metrů nad mořem počasí k opalování, že. A tak jsme vyrazili.

Bylo nám teplo, užívali jsme si sebe a okolí. Postupně přibývalo sněhu. Před Točníkem se relativně široká turistická stezka poměrně smrskla.

U Točníku už byl ten terén docela drsný. Holt ty Jesenické lesy jsou jiné než Beskydské. Cestou od Točníku směrem ke Kamennému oknu začalo docela dost foukat, výhledy ještě více zrákosníčkovatěly a my vepředu (i ti vzadu) se postupně začali bořit po kolena do sněhu. Což člověka pobaví tak jednou za deset metrů, ale když se to začne dít co druhý krok, je to docela otrava.

Chvilku před Kamenným oknem se mi nějak zbláznil vnitřní kompas a já čučíc na mapy.cz v mobilu a hledajíc marně další zelenou na bílých stromech vyhodnotil, že je třeba zahnout doleva. Čímž jsme si v tom hlubokém sněhu zašli o „pár“ metrů mimo. Naštěstí jsem si ten cimrmanovský omyl ve čtení mapy uvědomil včas, omluvil se a vyrazil na druhou stranu (v duchu si nadávajíc do rozličných zvířat a částí těla).

U rozcestníku U kamenného okna jsme nabrali sil prostřednictvím vynikajícího výrobku značky Milka a já udělal tu chybu, že souhlasil s návrhem, že bychom si mohli prohlédnout skály Vozka, kde byla Martina před časem a vypadá to tam moc pěkně. Nějaké 2 kilometry navíc? No tak proč ne, že? Obzvláště s rychlými cukry v břichu, to bych možná odsouhlasil i sňatek 🙂

Možná měla zmínit, že tam tenkrát byla v létě.

Začala jedna ze dvou nejkrušnějších částí cesty. Bořili jsme se každou chvíli, foukal vítr, sněžilo, nikde ani noha. Jen pár zavátých stop. Ale šlo se lehce z kopce. Ale najednou, zhruba v polovině cesty mezi Sedlem pod Vřesovkou a Vozkou se cesta překlopila a před námi byl bílý krpál s hlubokým sněhem, kde jsme opět značky jen tušili a nalézali vždycky až na poslední chvíli.

Krok, křup, po koleno, vytáhnout, znova, druhá noha, kotníky podrápané od zmrzlého sněhu, v botách mokro, půl cesty zpět čvachtalo. No prostě procházka.

Nakonec jsme dorazili k Vozkovi, udělali fotku, zjistili, že na Keprník je ještě daleko, baterka v mapy.cz pomalu v té zimě klesá a klesá, tak pryč odtud!!!

Ale sakra kudy???

Neviditelná zelená se proměnila v neviditelnou žlutou a já si pomalu v duchu přehrával scénář, jak nás odtamtud za velké ostudy zachraňuje vrtulník, bo mám přece v iPhonu tu novou aplikaci od Pohotovosti, že 🙂 Martina to brala s humorem. Jak jsem jí záviděl.

Po nějaké době jsme se přece jen dobelhali na Trojmezí, snědli banán a pokračovali na Keprník. Fučelo ještě víc, ale už se nám alespoň do sněhu nebořily ty promočené nohy. Na Keprníku jsme si udělali společnou fotku, na které bohužel nejde přečíst rozcestník a radostně se rozběhli směrem z kopce na Šerák. U dalšího rozcestníku jsme zvážili časové možnosti a to, že by mohlo být zavřeno a rozhodli jsme se, že obětujeme oběd a raději si dáme něco až ve Filipovicích.

Na mapě byla pěkná značená cyklostezka. Chvilku mě napadlo, že by mohla být asfaltová.

Ano… Byla…

Ale pod půl metrem sněhu, který se prvních několik stovek metrů zase bořil. Někde za čtvrtou zatáčkou začalo sněhu ubývat a vrátil se déšť. Tentokráte poměrně silný. Ke konci cesty už to bylo zase jako na jaře. Krásné barevno okolo a po sněhu ani památky.

Nakonec jsme tedy dočvachtali do Filipovic, v Pepovce si dali už celkem i mokří kafe a palačinky s nutelou, v autě se zuli a oddechli si.

Resumé? Ušli jsme skoro 19 kilometrů a nastoupali 997 metrů.

Takové zážitky dva lidi pěkně sblíží a člověk pak ještě dlouho vzpomíná. Obzvláště pak v teple 🙂

Všechny fotky