V sobotu ve tři v noci mě vzbudil řev a kopání do dveří někde dole na dvoře. Nějaký inteligent se snažil přesvědčit svou partnerku, se kterou momentálně nesdílel stejnou místnost, aby ho pustila domů přespat. Osobně si myslím, že po větě „Otévřy ty dylíno, bo tu je zýmá!“ měl ještě jakous takous šanci, ale větou „Jak otévřeš, tak tě zbíju, až se poséreš!“ si to pokazil.

Odpoledne jsme s Malým strávili stavěním elKa-pla kostiček. Zkoušeli jsme postavit co nejdelší řadu a pak soutěžili, kdo ji rychleji za pomocí domino-efektu zboří. K večeru na mě dolehla deprese, kterou se nedařilo zahnat ani podáním antidepresiv (Barila, Koko a Směs modré z nebe v množství větším než malém).

Na nedělní oběd jsem vyzkoušel skvělý recept, skrývající se za podivným názvem Kurokačica: v pekáči na sádle osmažíme cibuli, přidáme 2 lžíce mouky a naředíme 2 deci vody. Povaříme, přidáme půl sklenice sterilovaného zelí, rozprostřeme po dně a na tuhle směs položíme osolené a okmínované čtvrtky kuřete, které zakryjeme zbytkem zelí. Pečeme přikryté 30 minut. Pak kuře položíme na zelí a pomalu dopečeme odkryté. Mlask. S bramborovým knedlíkem … no lahoda. Po obědě jsme upadli do komatu 🙂

V pondělí jsem měl dovolenou; měla konečně přijet Velká ze školy v přírodě. Ráno jsme oběhli katastrofální úřad (konečně vlastníme náš byt i papírově), finanční úřad (zase jsem narval do nenasytné státní tlamy peníze, které bych utratil jinak) a pak už jsme svištěli ke škole. Velká už tam stála vedle svého maxikufru. Po přivítání jsme zajeli k doktorce, protože přijela lehce nachlazená. Doma byla jako u vytržení – přece jen, vlastní pokojíček po deseti dnech 🙂 Převzali jsme si dárečky, vyzvedli Malého ze školy, následovalo moc dojemné přivítaní těch dvou, pak oběd a pak už jen sdělování zážitků.

Jo, byl to docela fajn víkend.