Za ty dva měsíce, co máme Agiho, udělal velké pokroky. Z vyplašeného mláďátka, které sedělo v kleci a bálo se pohnout se z něj vyklubal docela oprsklý opeřenec.

Když už je dlouho v kleci, začne dávat vřískáním a máváním křídly najevo, že bychom měli zvážit své rozhodnutí nechat ho zavřeného. Když ho vypustíme, udělá nejprve několik zběsilých obletů kuchyně, zřejmě aby dal všem najevo, že tady je pánem on. Pak se uvelebí na kleci a začne oďobávat zeď. Když ho to přestane bavit, začne kolemjdoucí obšťastňovat svými nálety a přistáními na hlavě, což je sice příjemné, ale člověk musí myslet na to, že spořádané zrní musí někudy odejít. Když ho nasměrujeme na rameno, nejprve naštvaně odletí na klec, protože ve vlasech je to přece jen příjemnější, pokud zrovna není na návštěvě někdo, u koho to klouže. Pak se vrátí a začne jemně ozobávat ucho. V chytré knize jsem se dočetl, že andulky příliš nemilují vodu. Agi je zřejmě vyjímka, protože se naučil, že jakmile pustím v kuchyni vodu (samozřejmě jemným proudem, nechci ho hledat v odpadu dřezu) a nastavím pod proud vody dlaň, přistane mi na předloktí a začne zkoumat, co se to děje. Nejprve se napije a pak si i trochu smočí hlavičku. Největší legrace je, když přistane na stole nebo koberci a začne po něm pobíhat a zkoumat, co všechno tam je a co by se dalo sezobnout. To aby člověk dával pozor, ať ho nezašlápne, nebo na něj nepoloží talíř.

Holt musíme si zvykat, že naše rodina už má pět členů 🙂