.: středa :.
$$OBR31$$

Po práci jsme naložili do auta tu haldu věcí a jelo se. Cesta proběhla v pohodě až na scénu jako z filmu Pátek třináctého u benzínové pumpy hned za hranicemi.Užívali jsme si pauzy, když tu kousek od nás zastavil autobus s litevskou značkou, ze kterého vystoupilo asi dvacet lidí a pomalým šouravým krokem se přibližovali k nám. Vypadalo to jako z toho filmu, ale ukázalo se, že stojíme v průsečíku WC, kam měli namířeno 🙂

Po příjezdu do Čingova jsme se ubytovali, chvilku jsme poklábosili venku na lavičkách s ostatními a já jsem pak šel uspat děti pohádkou a vrhnul se na učení (v pondělí jsem měl zkoušku). Pavla mě asi v jedenáct přišla přemlouvat, ať jdu ven hrát na kytaru, ale zvítězila touha po vzdělání. Po jejím odchodu jsem asi za pět minut zabořil čelo do skript. Vzbudila mě v jednu svým příchodem.

.: čtvrtek :.

Ráno budíček v 6:30, snídaně a první výprava. Podle kusých informací Boba a jiných měla být delší a těžší než loňský přechod Hornádu. Šlo se na Klauzy. Prvním těžším úsekem byly žebříky u Závojového vodopádu. Měly odhadem sklon tak 80 stupňů ke skále. Malý statečně šlapal přede mnou a já si svou závrať z dětství ani nestačil uvědomit. Velká zvládla žebříky stejně jako loni na jedničku s hvězdičkou. Vodopád byl nádherný. Dalším hezkým místem byla hráz. Pak už jsme se vraceli zpět po zelené. Cestou jsme potkali (uprostřed lesa!) poměrně slušně oblečeného roma, který naši opozdilou osmičlennou skupinku začal přesvědčovat o tom, že bychom mu měli dát nějaké peníze, případně jídlo. Odolali jsme. Po návratu jsme dodatečně zaplatili pobyt a po večeři a fotbalu jsem zasedli venku k vínu a já byl přemluven ke kytarové hudební produkci. Lucka sice vytáhla 4 zpěvníky, ale folk nebyl zrovna mým mateřským mlékem a tak jsem se chyt vždy tak na jednu z šesti skladeb. Spát jsme šli kolem jedné.

.: pátek :.

Jau! Nohy ani tak nebolí, spíše záda. Dnešní trasa by měla být lehce odpočinková. Jeli jsem auty zhruba 20 km od Čingova a pak jsme se měli vydat na žebříky na Veľký sokol. Malý snídal oblíbené flejky s mlékem, což naši cestu autem zpestřilo o několik zdravotních zastávek. Po příjezdu a odchodu na tůru šel pomalu a pořád si stěžoval na bolení bříška a tak jsme se dohodli, že si uděláme individuální výlet. Po pár minutách se spustil liják a tak jsme v pláštěnkách zalezli do houští, později přejmenovaného na klíšťový háj a Velká nám dělala televizi 🙂 Pak přestalo a tak jsme se prošli k nedalekému minisplavu, kde si děti chvilku pohrály a my promysleli další plán: do popradského Tesca pro chleba, nanuky a pak zpět do chalupy. Těsně před odchodem z Tesca se spustila průtrž mračen a my v duchu litovali ty chudáky někde na žebřících. Cestou zpět jsme těsně za Popradem uvízli na 3/4 hodiny v koloně způsobené čerstvou havárií a následným požárem Škody Forman. Shořel dokonale 🙁 Zbytek výpravy se vrátil totálně promočený. V horách nic, ale cestou zpět, kdy už měli auto na dohled se spustil příšerný liják. Zbytek dne se hrál fotbal a vybíjená. Večer opět učení.

.: sobota :.

Dnes jsme si opět individuálně naplánovali výlet do Tater na Štrbské pleso. Přidali se k nám Michal s Luckou a Fosfor. Bylo docela chladno. Ostatní si naše kraťasy prohlíželi s lehkým údivem. Obešli jsme pleso, mezitím se citelně ochladilo a přestalo být vidět na druhý břeh. Při cestě zpět opět Tesco a nákup špekáčků na večerní táborák (nezapomenu udivený výraz prodavačky a její dotaz: „Koľko? Paťdesiat??“). Odpoledne opět skupinové hry. Později, zatímco jedna skupinka rozdělávala oheň, my se nemohli odtrhnout od vybíjené. Hrála se vybíjená ve stylu všichni proti všem. Zjistil jsem, že brýle s čnějícími šrouby proti nosu nejsou to pravé ořechové, když mě jedna dvanáctiletá dívenka trefila pořádnou ranou míčem přesně mezi oči. Malý i Velká jsou poměrně šikovní chytači. Asi po mamince, které se taky podezřele dařilo. Pak už byla dost tma a tak jsme se přesunuli k ohni a pochutnali si na skvělých špekáčcích. Malý už byl hodně přetažený a usnul moc hezky s hlavou na kmeni, čehož využilo několik přítomných fotografů (fotka bude později).

.: neděle :.

Jak už to bývá, všechno hezké jednou skončí. Spolu s Michalem Davidem nesnáším loučení. Po úklidu chaty, nabalení věcí a rozloučení jsme okolo desáté vyrazili směrem termální koupaliště Bešeňová. Bylo vedro a lidí tam bolo neúrekom, ale děti si i tak užili. Já jsem se stejně jako loni trošku přigriloval. Ve dvě jsme vyrazili zpět do rodné Ostravěnky. Na dnešní den padlo dvanácté výročí naší svatby a tak jsme se stavili U Tkáčů v Ostravici na skvělý pozdní oběd a zmrzlinové poháry.

Těšíme se na další rok. I tentokrát musím říct: „Díky, strejdo Bobe“ 🙂