Pokud svět a člověka stvořil Bůh, zuby byly pomstou za tu sedmidenní dřinu.

Když se z šestky vlevo nahoře stane den před Štědrým dnem řezák a to doslova, člověk lehce zneklidní. Je jedno, co tomu předcházelo (o tom někdy příště). Důležité je vědět, že bylo v plánu vytržení. Zubařka má dovolenou, amatérská výplň z cukroví a bramborového salátu není příliš účinná a do třetího ledna daleko. Zub je naštěstí zbaven nervů a kanálky jsou jakžtakž vyčištěné, takže po pár dnech se člověk uklidní, protože ono to nebolí a na pravidelné vydloubávání několika gramů potravy, zachycené v tom důlku za čelem zbytku zubu, si jeden taky zvykne.

Leden. Měl bych se objednat. No, ještě počkáme, pořád to nebolí.

Únor. Nestíhám. Práce je čím dál víc, kdo by chodil k zubaři s mrtvým zubem?

Březen. Kazit si první jarní den nechutnými zvuky? Vždyť to nebolí.

Duben. No, možná bych se mohl objednat.

Květen. Blíží se to jako smrt. Posledního května je už tak blízko! Děs mě jímá při představě řeznice v bílém, která se mi bude hrabat velkými železnými předměty v dutině ústní.

Je to tady. Vstupuji do ordinace a snažím se žertovat na téma dovolené paní zubařky a případného přeložení aktu na jindy. Bezúspěšně. Po prvním náhledu na torzo dříve čtverhranného zubu pronáší odborné věty, kde zaslechnu slova jako „injekce“, „extrakce“, „rozsekat na tři díly“ a dál už neposlouchám. Dostávám dvě injekce do dásně, které skoro necítím, protože dáseň byla potřena speciální vodičkou pro lokální umrtvení. Zatím je to zábava. Po deseti minutách v čekárně, kdy přestávám cítit pravou polovinu obličeje a postupně si představuji, jak se odpoledne změním ve slintajícího idiota, jsem pozván do křesla. Nastává nejzábavnější část dne.

Zub je nejprve za pomocí frézy podélně rozdělen na dvě části (má tři kořeny – taky mohl mít čtyři, že). Následně je mezi zub a dáseň vraženo páčidlo, které má dopomoci uvolnit první z plánovaných tří kousků. Pocit při páčení je … nepopsatelný. Představte si, že se snažíte vyrvat ze země za pomocí dlouhé železné tyče starý pařez. Následuje výměná nástrojů. Pomocí kleští a hrubé síly je za mého úlevného výdechu vyňata první část. Po výplachu a několika modlitbách, pronesených – doufám – v duchu, následuje opět fréza a rozdělení zbytku zubu na dvě části. Opět páčidlo, tentokráte o něco déle, ale stále ještě na hranici snesitelnosti. Kleště i paní zubařka se snaží, seč jí síly stačí a po minutě a půl, ale dle mých vnitřních hodin po hodině, jde ven druhá půlka. Ufff. Do třetice všeho dobrého. A jako ve StarWars – to nejlepší má přijít nakonec.

Poslední třetina zubu si přesně dle zásad Murphyho zákonů postavila kořen a prý, že před počátkem aktu mělo proběhnout referendum. Ona by s tím rozhodně nesouhlasila. Páčidlo na tebe, potvoro. Zajímavé je, že už v podstatě není, co by bolelo a přesto to bolí. Páčidlo tentokráte dělá čest svému jménu a já mám pocit, že jestli paní zubařka zabere ještě víc, odpadne mi pravá půlka hlavy. Následuje poslední trápení kleštěmi, které trva opravdu n-e-s-k-u-t-e-č-n-ě dlouho a nakonec cinkne o misku i třetí tvrdohlavý kousek. Rána je vyplněna něčím hojivým, dostávám recept na Ibalgin a antibiotika, poděkuji a zdánlivě veselý se odmotávám z ordinace pryč.

Když to vezmu kolem a kolem, ono to ani tak moc nebolelo.

Poznámka: článek je psán po požití dvou umrtvujících injekcí a jednoho Ibalginu. Odpoledne pravděpodobně bude hůř…