Přesně před osmnácti lety mi bylo osmnáct. Před časem jsem se děsil toho, co bude, až mi bude přes třicet a teď se pomalu děsím toho, co bude, až se počítadlo přehoupne o jednu desítku. Jak ten čas letí…

Ráno mě probudila rodinka snídaní do postele a protože ví, jak zbožňuju sendviče, připravili mi rovnou megasendvič. Dopoledne se neslo ve znamení narážek na můj věk (ženuška: „Tak si představ, že v republice už je sedmý hospic!“). Odpoledne dorazil zbytek rodiny a po přípitku jsem se jal rozbalovat dárky: Palm (Tungsten T – konečně – to bylo utrpení bez něj), batoh, figurky od dětí, tričko, notýsek od Velké („…tam si můžeš zapisovat třeba sny nebo ták…“), deštník, vodu po holení a mramorový hmoždíř. Ten mě překvapil nejvíc. Konečně mohu stloukat koření a bylinky jako můj oblíbený kuchař 🙂 Tchýně s neteří se pak začetly do hromádky mých Mobilit a nadšeně hodnotily každou novinku, čímž mě obzvláště tchýně silně překvapila.

Hláška večera, která mě dostala na kolena: „Běž si rozdrolit prášky ve svém novém hmoždíři!“ 🙂