Po třech letech jsem změnil design blogu, což je vznosné označení pro hodinové hledání vhodné šablony, následná lehká úprava, nastavení widgetů, otestování a zprovoznění. Při té příležitosti mě napadlo, že bych mohl překopat a pročistit sekci webové projekty, kdyby tam náhodou zabrousil někdo, kdo by chtěl zprovoznit e-shop, nainstalovat a rozchodit WordPress, případně upravit šablonu pro WordPress.

Při procházení a „pročišťování“ starých, mnohdy už předělaných, či neexistujících stránek, na mě dýchla jakási nostalgie. Nalil jsem si sklenku whiskey, rozjel jsem stroj času a vzpomínal.

Gymnázium Hladnov. Rok 2001. Můj první vlastnoručně dělaný web (ve skutečnosti druhý, ale o webu zbrojařské firmy ARMS Moravia dělaném ve FrontPage raději nemluvit). No web… V podstatě šlo o čtyři stránky, ale „vzhled“ jsem dělal sám. Jen se smějte, vy zase bijete černochy. Každé poprvé je nezapomenutelné.

Nebo web Klubu čtenářů Arthura Ransoma. Za tu modrou rozteklinu, dělanou tehdy v programu Paint Shop Pro, by se dnes styděl i jednoruký barvoslepý grafik s Parkinsonem. Ale zase… Tehdy jsem se dmul pýchou a zvláště z těch národních vlajek v modrém odstínu jsem byl nadšený. Fuj…

A co teprve prosinec 2002 – spodní prádlo Nelly. To byla takříkajíc velice vzrušující práce 🙂

Když už jsem byl v tom, zabrousil jsem i na stránku Aplikace a to bylo taky pěkně nostalgické okénko. Z 99 procent už v podstatě nepoužitelné programy (kdo z vás dneska ví, co to byl Fidonet, ať hodí tabletem), nad kterými jsem ale strávil nějakou dobu a vznikly coby výsledek mého tehdejšího učení se programování, ať už v Pascalu, nebo později v Delphi.

Třeba takový HTML editor EasyPad, to byly časy. Každý večer po práci, uspání dětí pohádkou, sednout k počítači, ženu nechat v obýváku u televize, do půlnoci i déle ťukat do kláves, druhý den vydat aktualizaci, v průběhu dne si přečíst desítky mailů od uživatelů s návrhy, co by se dalo vylepšit, večer zase k počítači a tak furt dokola, den co den, týden co týden…

Tohle všechno se mi vybavilo, když jsme včera večer se synem házeli do popelnice mou starou židli, na které všechny tyhlety „hodnotné“ věci vznikly.

Jak říkám, prostě nostalgie.

Sakra…

Stálo mi to vůbec za to?!