Často se mě někdo ptá, ať už se zájmem, nebo rádoby posměšně, k čemu vlastně dělat na iPhonu, nebo teď i na iPadu jailbreak (toho, kdo nezná pojem jailbreak, odkážu sem, případně sem). Sepsal jsem pro tyhle případy pět hlavních důvodu, pro které mi za to stojí s každou novou verzí firmwaru obětovat tu chvilku času. Od dob prvního iPhonu se toho leccos změnilo a samotný jailbreak už není otázkou několika nočních hodin laborování v masce šamana afrického kmene, pomazaný olivovým olejem a křepčící nad přístrojem v rytmu dunění bubnů modlíce se, ať se dílo podaří a nezůstane mi na stole jen drahá cihla. Nabízí se parafráze známého výroku o snadnosti instalace systému Kubuntu: jailbreak je tak snadný, že stačí na klávesnici kolem klávesy Enter nasypat trocha zrní a připustit hladového holuba.

No a teď už ty důvody:

1. kalendář na zamčenou obrazovku (LockInfo) – nechápu, proč Apple ještě s tímhle řešením otálí
2. možnost uzamčení spuštění jednotlivých aplikací heslem (LockDown) – kdo někdy půjčoval i-Zařízení někomu dalšímu, ví, jak to je
3. možnost nadefinování různých událostí na tlačítka/části displeje/status bar (Activator) – používám např. pro zapnutí WiFi na dvojklik na hodinách na zamčené obrazovce, dlouhé podržení zvýšení hlasitosti na spuštění fotoaparátu a dlouhé podržení snížení hlasitosti na spuštění diktafonu
4. sada přepínačů vyvolatelná ve kterémkoli programu (SBSettings)
5. možnost přistupovat k systému souborů tak, jak chci já a ne, jak mě nutí výrobce (i-funbox)

První dva body jsou pro mě kritické. Dokud nebude iOS podporovat více uživatelských účtů, vždy pro mě bude důvod k jailbreaku.