„Mamíííííííí, hoď mi krůůůůůůůůůůh,“ rozlehlo se do ticha nad hlučínským jezerem.
A sakra. Vypadalo to na klidné nedělní dopoledne.
„Uáááááá, ta voda je teplá, jak hovno,“ sděluje asi pětadvacetiletý výrostek důležitou informaci své partnerce na břehu ve chvíli, kdy je asi 30 metrů od břehu, takže je to určitě slyšet i v Hlučíně na náměstí. Nedaleko našeho místa zrovna zakotvil majitel psího útulku a vypustil do vody své tři vlčáky, kteří radostně proplouvali mezi koupajícími se dětmi s kruhy a na matračkách.
„Taťkoooooooo, v té vodě jsou rybýýýýýýýýýý,“ řve jak na lesy asi osmiletá inteligentní holčička. Zvláštní, čekal bych tam spíše žirafy. Nebo psy.
„Mamo, ten Hlučin, to je česky Jadran,“ prohlásí pivně vyvinutý čtyřicátník ke své ženě, která, ponořena po pás ve vodě, se marně snaží dohlédnout své nalakované nehty na dně.

Našim dítkům to ale vůbec neubírá na radosti z vody a proplouvají kolem nás. Velká s ploutvemi plave jako Ariel, Malý je spíše Bořek-stavitel. Sedí u břehu a buduje bazének z kamení. Pak se rozhodne jít se na deku slunit a začíná hlavní zábavná část dnešního dopoledne.

K naší dece přibíhá čísi černý pudl (zjevně nemocný, protože občas se pohybuje po dvou předních) a hodlá označkovat naši deku. Zařvu na celý Hlučín „Héj, čí je to čokl?“ a vybíhám z vody, abych ho naučil slušnému chování. Nečeká a mizí. Rudý vzteky pronáším nahlas věty o zas..ých pejskařích, kteří nechají svého mazlíčka na takovém místě jen tak volně pobíhat, občurávat cizí deky a nakukovat do košíků s jídlem. V tom přichází asi sedmnáctiletá blondýna s matkou a jakousi pouliční směskou, která si krátí cestu do vody přes naši deku. Ještě v barvě #A03700 z předchozí situace pronáším větu, díky které jsem rázem vyškrtnut z tanečního pořádku milé slečny: „Vemte si toho psa, nebo vám ho hodím do vody!“ Později ještě dodávám, že na koupališti nemají psi co pobíhat bez vodítka. Načež slečna otráveně dojde pro vodítko a pak stráví nějakou dobu hledáním kamene těžšího, než její pes a pak zatíží vodítko se psem na dece, což neustále doprovází pronášením vět jako „Seď, Ťapko, jsou lidi, co nemají rádi psy“ a podobně. A hele – další rodina s psíkem na obzoru. Tentokrát bílý pudlík. Nejprve naše deka, pak deka vedle a ještě vedle. To už se začali ozývat i ostatní postižení a já si oddechl. Být středem pozornosti nepatří zrovna k mým oblíbeným situacím (obzvláště když blížící se dav má v rukou kameny 😉 A nakonec se ještě vrátil ten původní nemocný černý pudl, zřejmě aby očichal naši označenou deku. To už jsem nevydržel a popadl nejbližší oblázek a vrhnul jej jeho směrem. Já, který netrefím tenisákem otvor o průměru půl metru se trefil hned napoprvé. Jeho vykviknutí svědčilo o tom, že je poučen a už se tu neukáže. Chyba! Za pět minut tu byl znovu. To už na nás bylo moc a tak jsme se sbalili a odjeli domů.

Ano, pochopili jste to správně. Mám rád psy, ale nemám rád nezodpovědné domácí „chovatele“ psů. Nejen, že díky dementním pejskařům se z cesty do práce stává slalomová dráha mezi hnědými brankami, oni je musí pouštět mezi lidi na veřejných koupalištích. Argumenty typu „Běžte na placenou část, tam psi nesmí“ na mě neplatí. Kdepak jsou městští policisté?

A co vy? Máte rádi pejsky?