Nejprve to vypadalo, že se druhá část přesune až na konec srpna, ale nakonec se jeden víkend uvolnil a tak po dvaceti dnech od první části výpravy jsme opět plně naloženi nastoupili v pátek odpoledne do vlaku se zakoupenými jízdenkami do Ostravice, abychom si užili i zbytek. Tentokrát se to kupodivu obešlo bez bloudění, ale jedna větší hádka byla, nicméně už se známe zase o něco víc, takže to nebylo nic strašného.

A stejně jako minule – více už hlavní kronikářka a svačinářka v jedné osobě (pokud bude část textu označena modře, je to moje vsuvka, nebo jiný  pohled na věc k danému tématu):

Pátek 3.7.2015

• dopoledne trávíme v práci, kde ve 13. hodin oba skončíme a utíkáme domů, tam proběhne rychlá sprcha, návštěva záchoda ať se nám jde lehce a dobalování posledních věcí, samozřejmě ve stresu
• doma padne série sprostých slov, protože Libor koupil jemně perlivou vodu, kterou moc  nemusím, a která po nasypání ionťáku vytvoří ohromný vodotrysk, postříkaná jsem já i celá kuchyň (ještě, že mě Libor u nadávání neslyší 🙂
• vážení báglů: Liborův 15,5 kg, můj 14,5 kg, je to o něco méně než minule
• 14:00 hod: setkáváme se na hlavním ostravském nádraží, kde už stres opadá, Libor koupil jízdenky do Frýdlantu nad Ostravicí, tam bychom měli přestoupit na vlak do Ostravice
  

  Ve vlaku je ještě veselo

• 15:45 hod: dorazili jsme do Beskydského pivovárku v Ostravici, kde si dáme vynikající polotmavé Bandity, užíváme si pohodičku a to, že nám dneska stačí vyšplhat se jenom na jeden kopec
• 17:00 hod: zapínáme měřák u odbočky z hlavní cesty směr Smrk po červené stezce
  

  A šlapeme na Smrk

• 18:22 hod, 4. km: došli jsme k rozcestníku Nad Holubčankou, hned dole u odbočky z asfaltky do lesa jsme pojedli sojové suky a vydali se nahoru.
  

  Pořád si něco zapisuje

  Bohužel po pár krocích došlo k nečekané hádce, zřejmě za to mohl ten červený obal od suku, který jsem jedla já. Hádka vznikla z obyčejné slovní přestřelky, protože jsem Liborovi řekla, že jde moc rychle a on se zase naštval, že chci jít hned od začátku pomalu jako želva. Následovala půlhodinová rozprava na téma hádka hned u startu a co ji způsobuje. Další metry (stometry) jsme šlapali mlčky každý sám. Já jako pohodový nehádající se typ (hahaha) jsem si užívala nádhernou stezku a Libor tiše dumal. U rozcestníku mi to došlo! Vždyť on šlape bez kofeinu, no jo, dávka chybí 🙂 Už jsme opět v pohodě a mluvíme spolu.

• 19:25 hod, 6. km: Jsme u studánky Tajemná řásnovka, kde doplňujeme vodu a myjeme se, schroupeme dva kedlubny a zkontrolujeme místní kešku. Šlape se překrásně, máme docela dobré tempo, i já želva jsem se probrala a fičím si to hlava-nehlava nahoru, sluníčko už nepálí a stezka je opravdu krásná. U čerpání vody  mi spadla do lahve malá muška, kterou Libor pochvaloval, prý aspoň nějaké bílkoviny budou. Důležité je ale mušce u pití říct, ať sklopí nožky, když budu polykat 🙂
  

  Před každým jídlem je třeba umýt si ruce, děti!

• 19:58 hod, 7. km: jsme v Sedle pod Smrkem, všechno je úplně OK, protože tady proběhne vzájemná omluva, poděkování, uznání, objetí a můžeme spokojení a propojeni šlapat dále.
• 20:20 hod, 7,30. km: jsme nahoře na Smrku, chystáme si večeři u naprosto dokonalého západu slunce, z vrcholu vidíme na celou krajinu a zpovzdálí slyšíme koncert kapely Desmod. Tak si zavzpomínám na mé pubertální roky 🙂 Ještě Peha mi tam chyběla, jinak by byl koncert dokonalý. Po večeři hledáme nějaké vhodné rovné místo na spaní, nakonec tam ani nejsme sami, protože dorazila skupina 5 lidí (se kterýma se později ještě potkáme) a těsně před zmizením slunce za obzorem ještě doběhnou dvě holky. Jedna z nich nadšeně s rozpaženýma rukama vykřikuje, že to stihly 🙂
  

  Západ slunce na Smrku

Sobota, 4.7.2015

• 6:00 hod: kolem páté až šesté hodiny se budíme na Smrku, noc byla neuvěřitelná, připadala jsem si jak na fotbalovém stadionu, protože měsíc na nás svítil jako obrovský reflektor. Ostatní spolunocující byli naštěstí klidní a spali taky. Ke snídani si mícháme ovesnou kaši, k tomu banán a kafíčko. Poté pobalíme spacáky, což opět vypadá jako když se hroch snaží penetrovat želvu 🙂 Vyrážíme kolem osmé.
  

  Šlapeme dolů ze Smrku

• 8:30 hod, 9. km: hledáme studánku Hubertka, Libor se ptá obyvatelů blízké chaty, kde ji najde a pak zjistí, že je studánka 5 metrů od něj. Studánka tam sice je, ale voda z ní vysloveně jenom kape. Než naplníme lahve, tak čekáme asi půl hodiny, aspoň si odpočineme a schroupeme jablka. U odchodu slyšíme, jak se lidi baví o zhlédnutí medvědice. To nás samozřejmě vůbec nerozhází 🙂
• 9:30 hod, 11. km: jsme u rozcestníku Polana, kde posvačíme přesnídávku a hned jdeme dál.
• 10:50 hod, 16. km: rozcestník Horní Čeladná, svižně šlapeme pořád dolů, nálada je vynikající, sluníčko sice peče, ale moc horko nám není, když jsme schovaní v lese.
• 11:00 hod, 16,5. km: dorazili jsme do Čeladné ke kapli, je to pěkné místo, kde zastavujeme a doplňujeme vodu (spolu s asi dvacítkou cyklistů).
  

  Čeladná kaple

  Zvažujeme, kde se najíme, proto se vydáme směrem do restaurace U Holubů, bohužel už od pohledu je to pro nás moc hogo-fogo, tak se vracíme do restaurace Čeladenka. Tam ale po zhlédnutí jídelního lístku (salát za 160 Kč) objednáváme jenom dvě espressa (proklínám v duchu číšníka a plánuju si udělat jeho woodoo figurku) a u odchodu si vezmeme sebou ještě zmrzlinu. Vracíme se ještě větší kus po cestě na chatu Dukla, která má nějakou tradiční hospůdku. Já mám v hlavě už jenom jídlo (konkrétně přírodní řízek s opékanými bramborami), objednáme si dvě dvanáctky a pak zjistíme, že nevaří. Tak si smutně objednáme nakládaný hermelín a tvarůžky. Pohled na dva překrásné voňavé talíře však zahnal všechny myšlenky na maso pryč a my si užili skvělé jídlo. Odcházíme kolem 14. hodiny. Cestou na WC jsem si všiml, že ačkoli prý nevaří, na několika stolech jsou nachystány talíře a příbory. Cestou z WC už na místech sedí zřejmě ubytovaní hosté a cpou se pečeným kuřecím stehnem s rýží a oblohou. U jednoho stolu vidím dva nakladené a opuštěné talíře a chvilku ve mě hlodá myšlenka… Pak si řeknu “Nepokradeš” a vracím se ven.
  

  

  Lehký oběd v hospůdce Dukla

• 15:00 hod, 23. km: zastavujeme a vaříme si kávu, k tomu jako dezert schroupeme tatranku, pořád šlapeme nahoru po červené směr Čertův mlýn. Jde se trochu ztěžka kvůli pivu v bříškách a pálícímu sluníčku. Po hodinové pauze se jde dál.
• 16:30 hod: odbočujeme u rozcestníku Malá Stolová po žluté stezce ke studánce Leopoldka, která je nádherná. Parádně se tu zchladíme a zase doplníme vodu (díky za tip u minulé výpravy Petru Štverkovi na studánkovou mapu). Vracíme se nahoru zpět a pokračujeme. Libor hledal ještě kešku, nakonec ji úspěšně ulovil a dokonce uvnitř našel GeoCoin.
  

  Nalezená geocache

  Vstupujeme do další přírodní rezervace (první byla v okolí Smrku) a trochu se poděsíme při pohledu na oznámení o výskytu chráněných šelem.

• 17:50 hod, 26. km: dobyli jsme Kněhyni sedlo, pořád se nám jde úplně skvěle, oba jsme klidní a spokojeni. Tady se setkáváme opět s pětici mladých lidí ze Smrku. Venku je nádherně, cesta nám teda ubíhá a moc se nám líbí.
  

  A zase do kopce

  Zhruba na 25. kilometru jsme viděli docela čerstvé prasečí stopy (sakra, ta zvířátka nás začínají  mírně dráždit), naštěstí vedly opačným směrem. Chvilku diskutujeme na téma “Jak rychle bychom dokázali běžet, kdyby se tu objevilo prase, nebo rys?”. Sníme mrkev a po dvaceti minutkách pokračujeme dál.

• 18:20 hod, 27. km: dorazili jsme na vrchol Čertův Mlýn, jenom se vyfotíme a pokračujeme na Tanečnici-sedlo, kam dorazíme asi za půl hodiny.
  

  Pryč z Čertova mlýna

• 19:05 hod: 28,8. km: konečně vrchol Tanečnice, kde nás uvítá hromada trolů, tady se rozhodneme zůstat na noc, protože už jsme unaveni a další cesta do lesa nevypadá vhodná na rozkládání karimatek a spacáků. Povečeříme polévku, chleby s paštikou a čokoládu, celou dobu ale nadáváme na miliardy mušek kolem nás. Kolem deváté už uleháme v naději, že vstaneme brzo ráno krásně vyspaní.
  

  Co na tom, že to vypadá jako hřbitov – my tu prostě přespíme…

Neděle, 5.7.2015

• 5:00 hod: noc byla šílená, kolem 21:30 prošlo po vrcholu chrochtající divoké prase, které se proměnilo poté, co jsme si málem znečistili spodní prádlo a připravili si  trekové hole coby oštěpy, v ohňostroj dole ve vesnici 😀 Nasraní a téměř i posraní (pánové prominou) jsme se pak snažili usnout a nevnímat křupání větviček a kapání ze stromů do trávy (Přísahám, že v životě už nespím pod širákem pod stromy! Od půl desáté do jedné jsem se snažil usnout a při jakémkoli zašustění trávy jsem se zděšeně zvedal a hledal prase. Kronikářka zatím klidně spala.). Noc jsme nějak přečkali, přespali a ráno si společně s bzučením oblíbených mušek popřáli krásné třetí výměsíčí. (Optimisté slaví obvykle výročí, my pesimisté jsme v tomto opatrnější… Jinak k tomuto význačnému dni jsem dostal tři Margotky – měly by mi vydržet minimálně na tři dny… Opravdu… Ne, nejsem závislý…)
  

  Já se do toho batohu prostě vlezu!

  Libor objevil, že na vrcholu společně s hromadou trolů je i pomník, snad to nebyl hrob 🙂 Snídáme opět kaši s marmeládou a poučeni z minulých nezdarů pijeme ranní kávu. V hospodě, kde jsme se ládovali sýry, jsme se z odposlechu dozvěděli, že na svátek Cyrila a Metoděje (což je dnes) má být pouť věřících ke kapli, která je na Radhošti, takže uvidíme, jestli budeme od nich utíkat, nebo nás ti věřící unesou. Kolem 7:20 opouštíme Tanečnici a směřujeme pořád po červené na Pustevny.

• 7:30 hod: Už jsme na Pustevnách, po modré se pak vydáváme směr socha Radegasta a vrchol Radhošť, po cestě nahoru si koupíme ještě pivečko na oslavu výměsíčí. Předpoklad, že nás to po ránu nezabije, ale posílí, je totálně nulový.
• 9:00 hod: Ano, teď bych čekala, že zapíšu dobytí vrcholu Radhošť, ale chyba lávky, místo toho se drápeme mezi kopřivami a vysokou trávou prudkým sestupem ke studánce U Koloucha pro vodu (Nutno dodat, že množné číslo “Drápeme se” zcela neodpovídá reálné situaci…).
  

  Cestou ke studánce

  Dneska je teda obrovské horko a nám zůstalo pouze půl litru ionťáku. Nevadí, že mám půlku boty od bláta, pořád mě to všechno baví. Voda nabrána, Libor to jako vždycky zvládl, i když se pěkně doškrábal a ještě chytil alergický záchvat z té vysoké trávy.

• 9:40 hod, 34. km: vrchol Radhošť dobyt – sedáme si na chatě a objednáme si oblíbené borůvkové knedlíky. Je nám skvěle, cena za knedlíky tak skvělá není (130 Kč a ještě chtějí zaplatit za použití WC [při vstupu na pánské WC venku stojící dámy vidí přímo na pisoár a po vstupu do kabinky vidím přímo venku sedící hosty restaurace…]).
  

  Cyril, nedělej fóry a puč mi ten kříž!

  U kaple shlédneme mši a hromadu věřících, pak se vydáme po červeno-modré dolů na Černou Horu, kde je moc hezká noclehárna (přístřešek) s výhledem na kapli. U Černé Hory-rozcestí je krásná studánka Sládsko, bohužel je vyschlá.

  

  Mše na Radhošti

• 12:00 hod, 38. km: zastavujeme u cesty a vaříme si kafe (poslední – právě došla plynová kartuše z Lidlu), já jsem hotová a Libor si pořád užívá neustály prudký sestup, mě bolí nohy a začíná mi dost vadit to pečící slunce.
• 13:00 hod, 40. km: konečně jsme dorazili na Pindulu, koukli se na motocyklisty a pofotili pěknou zvonici. Jsme na spodku a víme, že nás čeká další výstup, naštěstí poslední.
  

  I z kopce se dá s plným báglem běžet

• 14:10 hod, 42. km: jsme Pod Kyčerou, máme za sebou odporný dvoukilometrový krpál směrem nahoru s pražícím sluncem nad hlavama.
  
  
  Magor-Libor dokonce nahoru kousek s naloženou krosnou běžel. Vážně ho nechápu… Nezastavujeme a šlapeme dál pořád po modré směrem na Malý Javorník.
  

  Vzhůru na Javorník po skoro kolmé modré

• 14:30 hod, 43. km: dorazili jsme k rozcestníku Malý Javorník, dáme si pouze jablko a pokračujeme na Velký Javorník, kde završíme tento příšerný hicoidní výstup. Hodně mě bolí nohy a dochází mi energie. Už ani nemluvíme, chci to mít konečně za sebou. Kdyby aspoň nebylo těch 30 stupňů a nevalilo ze mě jak z puštěné sprchy.
• 15:00 hod, 44. km: Velký Javorník! Zvolejte 3x hurá! V tom megahicu jsme se konečně vydrápali nahoru, poslední výšlap je za náma! Ani mě to netěší, protože už nic nevnímám. V hospůdce je skvělý průvan, tak si sedneme tam, objednáme pivo a fazolačku s chlebem. Jako dezert preclíky. Pivo mi ani nechutná, chci spát někde ve stínu obložená ledem.
  

  Někdo je vysmátý, někdo má dost

  Liborovi je pořád dobře, tentokrát to horko zmohlo mě, aspoň, že je to na střídačku. Asi za hodinku se vydáme dolů po zelené do Frenštátu pod Radhoštěm, kde chceme stihnout vlak domů.

Dále jsem nepsala, protože jsem měla co dělat, aby mě nohy donesly k nádraží, takže konec stezky popisuje Libor takto:

• po skvělé fazolačce s pivem jsme se opláchli a pomalu vyrazili dolů po zelené. Teda… já bych to i běžel, ale nejsem tu sám, že 🙂 Snažil jsem se tu něžnější část týmu morálně podporovat vtipkováním a povzbuzováním, což se mi ne vždy dařilo. Poznal jsem to tak, že zezadu se občas ozvalo polohlasem “Proč nedrží hu…”, nebo “Bože, ať už jsem doma”. Přitom jsem se snažil poukazovat i na krásy přírody, jako například mraveniště, studánky, lesy a okolí vůbec 🙂 Z netečného výrazu jsem pochopil, že je opravdu unavená. Ona ta první část z Javorníka po zelené je docela o ústa (neřku-li o hubu) i když jste čerství a máte pevně dotáhnuté boty.
• Smutně jsme minuli zavřenou Kolibu, kde jsem doufal, že by nám prodali třeba presso. Prošli jsme poslední úsek po zelené pěkným lesoparkem, což alespoň na chvilku přineslo úsměv na tvář paní kronikářce a pak už jsme vstoupili do žáru města. Lidově řečeno hic jak cyp a na nadraži daleko. Doplazili jsme se na zastávku “Frenštát pod Radhoštěm-město”, kde jsme chtěli přečkat zbylých 40 minut do příjezdu vlaku. Naštěstí jela kolem na kole dobrá žena, která nám řekla o výluce a náhradní autobusové dopravě. Bohužel až z hlavního nádraží. Poděkovali jsme a pokračovali další skoro 2 kilometry v tom žáru. Kolem 16:40 hod jsme dorazili na nádraží, kde jsme opět potkali onu pětici lidí, kteří taky vypadali hodně unaveně.
• Ty schody na focení pro absolventy B7 jsou sakra kde????? 😀 No nic, po zakoupení lístků a zastavení hodinek s cílovou vzdáleností 50.50 km jsme si udělali selfie cílovou fotku (ten úsměv je nadlidský herecký výkon 🙂 a po chvíli nastoupili do autobusu plného čerstvých a voňavých lidí (ehm…). Ve Frýdlantu jsme přestoupili na vlak a po 19. hodině vystupovali v Ostravě na hlavním.
  
  

  Konečně v cíli

Druhá část výpravy mýma očima:

Přemýšlím, jestli více hodnotit přírodu, nebo náročnost trasy, a nebo kompatibilitu se spolušlapkou 🙂 Asi bude nejlepší od každého rožku trošku…

Příroda v druhé části bééésedmičky je pro mě daleko hezčí. Stezky jsou více v lese, nabízejí úzké chodníčky, které se příjemně klikatí a taky zajímavé výhledy do krajiny. A taky jsou lépe značené, proto jsme ani jednou nezabloudili. Na západ slunce na Smrku nezapomenu nikdy, nepřekoná jej ani východ slunce na Lysé. Bohužel na strašení trolů na Tanečnici zapomenu velice ráda 🙂

Trasa byla opět náročná, ale ne tolik, co v první polovině. Doteď mám v hlavě výstup na otravný Travný, který neměl konce. V této části výstupy jsou, ale kratší a mírnější.

A spolušlapka? Libor je nejlepší parťák do hor, jakého si můžu vůbec v hlavě vymyslet. Nebrblá, pořád má dostatek energie, dokáže mě rozesmát, i když mi je blbě, jeho vtípky o muškách, hroších atd. mě baví doteď 🙂 Moc se těším na další společnou výpravu!

 

Máme to kompletní

Jak bych celé naše šestidenní putování shrnul? Proč šlapat po našich horách sám, když si to můžete užívat společně s tak skvělou a příjemnou parťačkou, jakou je Tina. A proč šlapat vůbec životem sám…

P.S.: po dopsání tohohle článku jsem dojedl třetí Margotku. Ne, nesuďte mě…

Všechny fotky