Zcela náhodou jsem objevil v hlubinách svého harddisku článek publikovaný mnou na dnes již neexistujícím Světě namodro v roce 2001. Myslím, že stojí za zamyšlení.

<vize>
Proplétám se mezi kolotoči. Vlevo velký řetízkový, vpravo housenková dráha. Plno dětí a křiku. Vzadu vyřvává megafon „Přistupte blíže, poslední sázky, kupte si lístek na kolo štěstí“. Míjím stánek s cukrovou vatou, perníkovými srdci a věnečky. Naráží do mě rozesmátý kluk a část cukrové vaty se stává součástí mého oblečení.
Nevzdávám se a prodírám se dál davem dětí.
Konečně stojím před branou. Na ceduli se skví nápis „Městský hřbitov“.
Míjím řadu náhrobků, až nalézám. Zapaluji svíčku a mlčky vzpomínám.
Nedaleko odtud se ozývá jásot dětí, ampliony s hudbou a vrzání pouťových atrakcí.
</vize>

– STŘIH –

Zdá se vám to nemožné, případně neuctivé? Po mé nedělní návštěvě dávno zesnulých příbuzných na jednom hřbitově v předvečer památky zesnulých si nejsem jistý, jestli se příští rok nebudu muset prodírat k bráně jako hrdina z mé vize. Kam až může zajít ziskuchtivost některých obchodníků…

Jako každý rok jsme vyrazili s rodinou uctít památku zesnulých a zavzpomínat si na minulost. Stejně jako každý rok tak uvažovala i zhruba polovina Ostravy, tudíž zaparkovat před některým ze hřbitovů bylo prakticky nemožné. Nakonec se ale skulinka našla a tak jsme vyrazili k bráně.

Drali jsme se proti davu, který už zavzpomínal, položil kytici, věnec, či jen zapálil svíčku a zase na rok zapomněl a míjeli jsme stánky s umělými i živými květinami, věnci a svíčkami.

V tom jsem zaregistroval něco divného. Mezi dvěma stánky s květinami se skvěl stánek s cukrovou vatou, tureckým medem a perníkovými srdci s nápisy „Pro štěstí“ a „Mamince z lásky“. Zamrazilo mě a hlavou mi proběhla vize z úvodu článku.

Nechci zlehčovat tento vzpomínkový den. Vždyť pro mnohé je to jediný den v roce, kdy si vzpomenou na své příbuzné. Ovšem přijde mi vrcholně nevkusné prodávat před hřbitovem cukrovinky – v případě zmiňovaných perníkových srdcí už lze mluvit o vyloženě černém humoru.

Říkám si, co asi vyroste z dětí, které jdou v ten den s rodiči a místo vysvětlení, proč že tam vlastně jsou, jim rodič zakoupí turecký med, aby se dítko nenudilo, případně nezlobilo.

Rozhodl jsem se. Letos je to naposled, co jsem byl na hřbitově okolo 2. listopadu. Proč si na vzpomínku na své blízké vybírat jen jeden určitý den? Vždyť tam mohu zajít kdykoli v roce a vícekrát. A nebo mohu zapálit svíčku třeba doma.

Alespoň už mě nevyvede z míry věta, kterou pravidelně slýchávám od příbuzných počátkem listopadu: „Už si byl zasvítit?“.