V neděli jsem šel vysypat odpadkový koš. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych nedostal ten skvělý nápad zajít nakouknout do našich společných sklepních prostor, zda zase nějaký mladistvý delikvent neměl potřebu vylomit několik dřevěných sklepních kójí včetně naší a sebrat něco pro něj užitečného. Vstupní dveře ke sklepům jsou už zhruba půl roku bez zámku, takže případný zloděj to má o to snažší. Provedl jsem zběžnou kontrolu, shledal vše při starém a odebral se k výtahovým dveřím. Těsně přes zmáčknutím tlačítka se na chvíli rozsvítila kontrolka, takže jsem počkal, dokud nezhasla a pak jsem výtah přivolal. Když přijel, otevřel jsem dveře a byl překvapen přítomností sousedky – mladé, asi sedmnáctileté slečny se dvěma pytli naloženými odpadky. Pozdravil jsem, nejapně se omluvil, že jsem ji přivolal (náš výtah už je holt takový), popadl prázdný odpadkový koš a chystal se nastoupit. Věta, kterou pronesla do ticha, mi zprvu nedošla:

„Kam to tady chodíte sypat?“

Pak mi došlo, že kdybych potkal ve sklepě člověka s prázdným odpadkovým košem, asi zareaguju stejně a začal jsem blekotat něco o tom, že nééé, že jsem se byl podívat, jestli někdo zase nevykradl sklepy a jestli už někdo vyměnil zámky a jestli je tam pořád takový chlív a vůbec … no zkrátka zjevně jsem jí nevyvrátil její představu.

Do sklepa už radši ani nepáchnu a když, tak bez odpadkového koše.