Patrik dohrál a zaklapl víko klavíru. Zase ta bodavá bolest u srdce. Tohle bude jednou můj konec, pomyslel si. Trvá to už přes čtvrt roku. Zpočátku se bolest objevovala tak jednou týdně, ale posledních 14 dní je to skoro pořád. V pondělí zajdu k lékaři, rozhodl se a šel si uvařit kávu.

„Musíte se smířit s tím, že byty nejsou a hned tak nebudou. Víte, kolik takových jako vy tady týdně mám? Já vám věřím, že čekáte přírůstek a že u rodičů s dítětem bydlet nemůžete. Ale pořadník je pořadník. Nashledanou!“

„Hulvát jeden, zavěsil!“, řekl vztekle Honza Janský své ženě.

„To je hrůza. Za tři měsíce je tu malé. Naši mají dost starostí sami se sebou. Máma mi pořád vyčítá, že jsme měli ještě dost času. A že když jsme to takhle zpackali, tak ať se postaráme o bydlení sami.“

„Prosím tě, tvoje máma! Ta byla vždycky ze všech nejchytřejší! V kolika se brali oni s tátou?! Na to už asi zapomněla!“

„Honzíku, já se nechci hádat kvůli našim. Hele, co kdybychom vybrali moji knížku a zašli za ním oba? Za zkoušku to přece stojí ne?“, skoro prosebně zkoušela Jana.

„To tak, představ si, že tam přijde každý a dá mu do chřtánu svoje úspory. Ne!“, rozhodl kategoricky.

„Honzíčku, prosím tě!“, měla slzy na krajíčku Jana.

„Víš co, popovídáme si večer ano?“, ukončil rozhovor Jan.

—

Patrika vzbudila šílená bolest. Vstal a doklopýtal do kuchyně, aby se napil vody. Bolest vystřelovala téměř v sekundovém intervalu za hrudní kostí. Snad tohle není konec, napadlo ho a zároveň si uvědomil, jak by to bylo symbolické, protože bylo čtvrt na dvě ráno a on se o půl druhé před osmadvaceti lety narodil. Zapudil tu myšlenku a vypil pohár vody, po kterém se mu trochu ulevilo. Asi deset minut chodil po bytě sem a tam. Najednou dostal hroznou chuť sednout k piánu a hrát a hrát. Vybouřit tu bolest prostřednictvím černých a bílých kláves. Vykřičet ji do světa.

Nesmysl, jdu spát, řekl si.

Ulehl.

A v tom Patrika zachvátila bolest, jakou ještě nezažil. Měl pocit, jakoby zažil bolest všech lidí na celém světě. Ten okamžik trval snad celou věčnost. A tak náhle jak přišla, stejně tak odešla. Patrik se posadil na posteli a jakoby v polospánku si uvědomil, že bolest, která jej sužovala tak dlouho, je pryč. Nedůvěřivě se nadechoval a vydechoval, aby zakusil ten pocit svobody. Pak se konečně uložil k spánku a s novou chutí k životu usnul.

Hodiny na nočním stolku ukazovaly půl třetí.

—

„Máte štěstí, zrovna se jeden byt uvolnil. Ale budete si ho muset vystěhovat. Ten člověk neměl nikoho. Závěť po sobě taky nenechal. Pokud si chcete něco z jeho věcí nechat, je to čistě vaše věc. Ale údajně toho moc neměl.“

„Moc vám děkujeme“, zářila Jana.

„To nic, to je samozřejmost.“

„Nashledanou“, pronesl chladně Honza.

Za dveřmi to ale nevydržel: „Sviňák! Prý samozřejmost! To se nedivím, za pět tisíc! To by byla samozřejmost pro každého!“

„Ale Honzíku, nerozčiluj se. Vždyť my máme vlastní byt! Dneska večer pořádně oslavíme.“ Jana celá zářila štěstím.

—

Patrik se vzbudil až odpoledne. Byl ve výborné náladě. Po bolesti ani památky. Měl takový zvláštní povznášející pocit. Vstal, sedl k piánu a jen se divil, jaké nádherné melodie mu doslova prýští z prstů. Jedna krásnější než druhá. Nádherný den, nádherný život, pomyslel si a hrál a hrál.

—

„Tak vy budete bydlet v tom bytě po Novotném? No nevím, on byl takový podivín. Žil sám a porád jen to jeho pijáno. Dycky, když sem chtěla spát. Ale nic, už je na pravdě boží, o mrtvých jen dobře. Jo a doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“

„Takovéhle drbny mám nejradši“, pronesl do nastálého ticha po zavřených dveřích sousedky z přízemí Honza.

„Vykašli se na ni a pojď, ať už jsme v našem!“, pobídla ho nedočkavá Jana.

—

„Honzíčku, já jsem tak ráda, že tohle celé je jen a jen naše. Že se máme kam vracet, že nám nikdo nebude diktovat co a jak“, šeptla dojatě Jana.
„Já taky. Tak ať se nám tu líbí a hlavně naší maličké“.
„A co když to bude kluk?“, naoko starostlivě se zeptala Jana.
„Klidně třeba dvojčata! Tak na zdraví!“
Do pozdních nočních hodin byl z jejích bytu slyšet smích a cinkání skleniček při přípitcích.

—

Ráno, když šel Jan do práce, potkal známou „informátorku“ ze včerejška.

„Tak pane Jánský, takhle tedy ne! S takovou kamarádi nebudem. Pan Novotný hrával sice když jsem chtěla spát, ale alespoň přes den. Ale hrát na klavír v půl jedné v noci, to by si nikdy nedovolil. Doufám, že se to už nebude opakovat. Strašně nerada píšu stížnosti. Nashledanou!“, a práskla dveřmi.

Asi jsme to včera trochu přehnali, pomyslel si Jan. Ale nevzpomínám si, že bychom hráli na klavír.

Ostatně já ani Jana na klavír neumíme.

Zamyšlen vyrazil do práce.