Dnes bude zajímavý den…

Začalo to ráno u auta. Ve čtvrtek  jsem koupil 6 trvanlivých litrových mlík do práce. Nechal jsem je v kufru, že si je druhý den ráno vezmu. Druhý den jsem na ně zapomněl. V pátek došlo v práci poslední mlíko do kafe, takže pondělní ráno bylo jasné. Mezitím ovšem napadl sníh, zmrzl, lehce roztál, znovu napadl, znovu zmrzl a znovu napadl. Na celém voze je teď pevná krusta, posypaná zhruba stejně tlustou vrstvou čerstvého sněhu, viz následující fotka:

Ráno jsem dálkáčem odemkl kufr, zkusmo těch několik desítek kilogramů zkusil zvednout, zjistil marnost svého počínání a holou rukou opatřenou igelitovou taškou ometl alespoň trochu ze skla. Pak už šel kufr jakžtakž otevřít. Jenže z nepochopitelných důvodů nějak nefungovalo zaaretování v horní poloze. No proč asi, že 🙂 Takže kolemjdoucí mohli ráno vidět zábavnou scénu, kterak se podivná postava sklání nad kufrem, levou rukou drží dveře kufru, které se ho snaží rozdrtit, pravou rukou se snaží nacpat do neposlušné, neustále se uzavírající igelitky šest mlík.

Po několika pokusech se dílo zdařilo a já chtěl kufr zavřít. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že kdybych pustil těch několik desítek kilogramů z plné výšky, pravděpodobně si vyrazím zadní sklo. V klidu jsem tedy zavřel a vyrazil po cestě směr chodník do práce. Igelitka ještě trochu vzdorovala, tak jsem s ní svou polozmrzlou rukou silně třepl, aby se mléka takříkajíc usadila. Načež se urvalo dno a mléka byla na cestě. Díkybohu, že nejelo auto a žádné z nich neprasklo. Rychle jsem je naházel do děravé igelitky, načež jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Upravil jsem úchop tašky jako bych nesl mrtvé sele a odkulhal do práce. Po několika metrech mě napadlo otočit se. Ano, na cestě leželo ještě jedno. Kdyby mi nebylo líto těch 11 korun, nechám ho tam ležet. Do práce jsem dorazil s křečí v pravém atrofovaném bicepsu.

Jak říkám, dnes bude krásný den.