Umírám… Ucpané dutiny, věčný nedostatek papírových kapesníků (řešený doma starou látkovou plenou), bolest hlavy, krku a hlas, za který by se nemusel stydět ani Miroslav Moravec. Medicína aplikovaná před pár dny, kdy se objevil první chrapot, nezabrala (pokud nebereme za úspěch to, že jsem odradil několik sousedů při společné jízdě výtahem). Kolega mi včera doporučil tzv. potnou lázeň, neboli napustit si vanu vařící vody, dát si jeden paralen, zapít to horkým svařeným vínem, ponořit se až po krk a vydržet tam tak hodinku. Nepomohlo. Navíc mě ten dobrák nevaroval, že když po hodině vstanu, měl bych to dělat s nejvyšší možnou opatrností. Půlhodiny jsem pak bloumal bytem jako australský zdrogovaný světloplachý klokan.

Nenávidím zimu a s ní spojené rýmy a podobné smrtelné chlapské choroby. Zajímavé, že když takhle onemocní žena, většinou si toho nikdo nevšimne, pokud se nezačne ve dřezu hromadit nádobí a cesta z obýváku na WC není dlážděna zmuchlanými kapesníčky. Jakmile ale ochuraví chlap, hned se shání po čistém papíru na závěť a tragickým hlasem deklamuje text z jednoho filmu s Bolkem polívkou: „Jo jo, já už tady dlouho nebudu.“

No dobrá, tak mám jen blbou rýmu. Ale pořádnou 🙂