Jsem měkota. Doposud jsem transformaci plovoucího vánočního tvora ve smaženou pochoutku vždy nechával na tchánovi. Jenže tchán je rok od roku starší a slabší a loni už naznačoval, že to je poslední rok a ať si radši kapra necháme zabít rovnou při koupi. Jenže copak bych tohle mohl udělat dětem, které jsou vždycky tak nadšené, když vypustíme do vany nového nájemníka, kterého si hned pojmenují, pak si kapříka kreslí a nejradši by ho i krmily?

Letos jsem se tedy rozhodl, že budu rybím Charónem já. V podstatě už jsem to dvakrát dělal. Před pár lety se jeden obzvláště živý zástupce rybí říše rozhodl, že dvě hodiny ráno jsou ideální čas na skok vysoký. Bohužel neodhadl dopad a já ho ráno našel před umyvadlem ve stavu, jenž by se stěží dal nazvat živým. Co teď? Symbolicky jsem ho ťukl do čela paličkou a pak ho chtě nechtě musel vykuchat a naporcovat. Brrr. Chlupy se mi ježily ještě cestou tramvají do práce. Podruhé to bylo tuším předloni, kdy jsme dostali kapříka od jednoho známého. Nezdál se mi už na první pohled, kdy jsem ho vypustil do vany a všiml si na jednom jeho boku velké tmavé skrvny velikosti mexického dolaru, která se do večera ještě zvětšila. Ráno jsme jej našli v poloze ne příliš charakteristické pro živou rybu. Poté, co jsem byl přemluven, ať ho vykuchám a naporcuji, jsem zjistil, že podobně jako zvenku smrdí i vevnitř a tak jsme ho nakonec vyhodili. Tolik tedy mé skromné zkušenosti v oboru kapří patologie.

Janinka, jak si rybku letos pojmenovaly děti, nebyla žádná mřenka, ale poctivý třiapůlkilový kousek. Na Tokugawowa pětikilového macka, který se málem hýbal i na pekáči sice neměl, ale i tak dalo dost práce udržet ho na suchu v utěrce. Předtím jsem vyhnal rodinu na procházku a posilněn dvěmi sklenkami whisky jsem si představil na čele Janinky terč. V duchu jsem se jí omluvil a udeřil. Pak ještě dvakrát pro jistotu. Zřejmě se mi to povedlo, protože macek jednou mávl ocasem a s vypoulenýma očima zůstal zírat na vodovodní kohoutek (přece nezasviním kuchyň – po vzoru Viktora-čističe jsem kaprovraždil ve vaně). Pamětliv různých rad a návodů jsem rybu bodl kousek za ocas, aby vykrvácela, ale nic – ani kapka. V rybě by se doslova krve nedořezal. A tak jsem se jal oddělovat hlavu od těla, abych se definitivně ujistil, že už neobživne. Fuj! Těsně předtím, než jsem přeřízl páteř, se ještě pohnula. No co bych to protahoval, po hodině strávené v tichu koupelny jsem vyšel s dvěma talíři připravenými ke smažení a s igelitkou zbytků.

Před časem jsem našel u Pixyho zajímavý recept na přípravu skvělé rybí polévky. Vzpomněl jsem si na něj teď, kdy jsem držel v jedné ruce igelitku, ve druhé hlavu bez těla a přesvědčoval se, že bych to třeba mohl zkusit a překonat tu noční můru z dětství. Rodina to jistě ocení. Vyhrabal jsem recept z hlubin svého PDA a s hrůzou si přečetl, že z hlavy je třeba odstranit nejen oči, ale i žábra. Díky, Pixy! Věděli jste, že při dloubání oka se ozve něco jako pfffffššššpt? No ještě že té whisky bylo dost. Varování pro případné kuchaře – amatéry: jako rybí polévka to chutnalo do té doby, než jsem tam dle receptu vsypal konzervovaná rajčata. Výsledkem byl rajský guláš.

Janinko, budiž ti naše žaludky lehké…