Včera jsem byl nucen zaskočit do nedaleké prodejny Albert. Došel chleba, došlo mléko, došel salám, došel sýr a do pravidelné návštěvy supermarketu pro hromadný nákup daleko. Takový nákup by normálně zabral maximálně pět minut. Strávil jsem tam patnáct minut a odcházel rudý vzteky.

Po naplnění košíku chybějícími potravinami jsem se vydal k pokladně s nejmenším počtem čekajících (byl jsem čtvrtý na řadě), což mi mělo být podezřelé už v počátku, neboť jak praví jeden z Murphyho frontových zákonů, „vedlejší fronta postupuje vždy rychleji – jakmile přejdete do vedlejší fronty, začne postupovat rychleji ta, kterou jste opustili.“ Během následujících deseti minut se u vedlejší pokladny, do jejíž fronty jsem chtěl mezitím asi třikrát přejít, vystřídalo patnáct kupujících. „Naše“ paní pokladní mezitím pomalu a rozvážně prováděla transakci s platební kartou prvního v řadě a mezitím rozprávěla s kolegyní, které končila směna a zastavila se na pokec („…tak si představ, ta Holoubková umřela…no ta, co tu dycky chodila…taková ta rezavá…“). Když počtvrté strkala kartu do čtečky a znovu byla vyrušena kolegyní („…no ona vypadala už hodně špatně, co…já jsem to tušila…ta tu dlouho nebude…“), nevydržel mladík stojící druhý v řadě a několika vhodně zvolenými slovy dal pokladní najevo, že nemíní déle čekat. Ta ho ledově odbyla, konečně dokončila transakci, vrátila kartu prvnímu, nechala si zaplatit od mladíka a když už odcházel, pronesla směrem k té užvaněné kolegyni „Ať de nakupovat do prdele, ti mladí dneska strašně spěchají“ Spolu s ním to slyšeli všichni v řadě. Za mnou se ozvalo „to snad nemyslí vážně“. Už jsem byl skoro na řadě. Pán přede mnou platil dvěma stravenkama a té neskutečné osobě trvalo skoro minutu, než ty dva papírky zařadila mezi komentáři spolupracovnice a jejími vlastními („…to víš…ona asi měla rakovinu…vypadala na to…“) do správných kastlíků v kase. Už už jsem málem vyhrkl větu „Nechcete si ty vaše řeči nechat někde ke kávě a k zákusku???“, za niž by se na mou hlavu jistě sneslo daleko horší opovržení než na předešlého nedočkavce, ale konečně došlo i na můj nákup a já po patnácti minutách odcházel.

Té paní chyběla už jen fialová barva a nápis Milka. Do Alberta už mě nikdo nedostane.

P.S.: Poslední kapkou byl bezelstný dotaz ženy doma: „Proč si neplatil kartou?“ 🙂