Tak je to pravda! Nešika se zřejmě teleportoval do mě. Po ráně do hlavy kilovým kanystrem se přidal o tomto víkendu další zážitek, který by se dříve lépe vyjímal na jeho weblogu.

V pátek jsme i přes varování meteorologů vyrazili s rodinkou autem na víkendovou návštěvu k Nešikovům do Prahy. Šťastně jsme dorazili a strávili večer v družném hovoru při skleničce vína. Kolem jedné hodiny ráno jsme usoudili, že by bylo dobré zalehnout a tak jsme se rozloučili, my si ustlali v obýváku a šli spát. Venku bylo mínus devět stupňů a uvnitř kolem dvacetišesti, protože jak nám bylo sděleno pánem domu, ventil u ústředního topení je zaseklý a nejde s ním regulovat teplota. Neznám slovo NEJDE a tak jsem se po jejich odchodu z obýváku připlížil k ventilu a jal se s ním manipulovat. To není možné, to musí jít otočit, přece to není přivařené!!! – RUP – Chtěl jsem se nepozorovaně vzdálit a svést to později na únavu materiálu, ale vzhledem k tomu, že rezavá tekutina začala tvořit na koberci skvrnu velikosti mexického dolaru a zvětšovala se, popadl jsem sklenici se svou minerálkou a držel ji pod ventilem, ze kterého crčela voda. Po chvíli mě začala sklenice v ruce pálit a tak jsem se snažil nenápadně přivolat svou drahou polovičku, která když mě viděla klečet u topení se sklenicí v ruce a pochopila, co se stalo, dostala záchvat smíchu. Mě moc do smíchu nebylo, protože v sobotu o půl druhé ráno shánět topenáře určitě není až tak snadné jak by se mohlo zdát. Můj vrozený pesimismus už viděl trhající se potrubí, vzduchem letící ventil, proud vařící vody skrápějící obývák a nás čtyři s plastovými kýbly snažící se chytat proud vody jak v nějaké nepovedené televizní soutěži.

Představte si tu absurdní situaci, kdy se čtyři osoby sklánějí kolem druhé ráno nad topením, ze kterého teče vařící voda a navrhují různé varianty řešení, od omotání bavlněnou plínkou, papírovou plínkou, lepící páskou, konopím, až po igelitový pytlík. Nakonec hypnotizovaně zírají na proud vody, který crčí do přistaveného kyblíku, občas zkusí pootočit ventilem, případně na něj poklepat kleštěmi, aby se nakonec pomocí vysoké matematiky snažili spočítat, v kolik hodin dojde k přeplnění obsahu kýble. Nakonec se ve sklepě vypne topení v celém bytě a hlídač – dobrovolník ulehne poblíž kapajícího topení. Tam prožije nezapomenutelnou noc, protože jen co se mu podaří lehce usnout, probudí ho sykot unikajícího vzduchu, načež vyskočí s výkřikem „Všichni pryč, než vybuchne kotel!!!“, pak si uvědomí, kde je, uklidní ostatní, zkusí dotáhnout ventil, poklepe na topení, znovu zalehne, za zvuku kapající vody se znovu pokusí lehce usnout, jenže kapání se zničehonic začne zrychlovat a zrychlovat až se změní v souvislý proud vody a je jí čím dál víc a víc a zaplavuje celou místnost a sahá až ke stropu – „Jacku! Jacku!!! Kde jsi? Kapitáne, kde je Jack?“ „Klid, Rose, viděl jsem ho u záchranných člunů!“ „Proboha, čluny se lámou, Jacku, Jacku!!!!“ „Rose, tady jsem, pojď, musíme vylézt na záď, než se Titanic potopí!!!“ – CRRRRRRRRRRRR – Milosrdný budík ukončil mé utrpení a pohled do poloprázdného kýblu svědčí o tom, že opravdu není důvod se shánět po záchranných vestách.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Otočný kohout byl přirezlý ke krytu a jak jsem za něj večer zarval, kryt se pootočil v závitu a tím uvolnil průchod proudící kapalině. Ráno s čistou hlavou jsme ventil rozebrali, omotali konopím a znovu dotáhli. A Nešikovi mi ještě poděkovali za opravu regulátoru. Na jejich návrh, že bych mohl spát další noc v ložnici nebo v pokojíčku, kde mají taky zaseklý ventil, jsem ale nereagoval.