Když jsem si tak včera pročítal některé neveselejší zápisky na weblogu Jaminau (např. tady, tady nebo tady), vzpomněl jsem si na své depresivní vojenské období a zašel do sklepa, kde jsem vyhrabal starou papírovou krabici, která skrývala dopisy, kterými se mě snažili udržet při zdravém rozumu během mé vojenské docházky zprvu kamarádi a později moje nynější nejdražší polovička. Je to zajímavé počtení, ale až teď s odstupem. O tom, jak jsem na tom byl psychicky, svědčí mezi dopisy nalezená minibáseň, jejíž text přikládám. Pokud je obrázek příliš nečitelný, tady je text:

Na konci
Jako před zrozením se cítím
Obtéká mě jako plodová voda
Jsem její víc a víc
Chtěl bych být její částí, molekulou, atomem
Napadá mě, že každá kapka je duší utopence
Kolik jich už za ta léta bylo?
I já přispěji svou troškou do mlýna…