Nejen během živ je běžec, řekl jsem si jednou, když jsem narazil na facebooku na výzvu “28 Dní – Plank Challenge”. Pro ty šťastlivce, které to minulo, nutno vysvětlit princip: kleknete si na zem, opřete se o předloktí, zvednete zadek, ale ani moc vysoko, ani moc nízko, narovnáte krk, hlavu dolů, zatáhnout břicho, prostě celé tělo rovné jako prkno a teď to nejdůležitější – takhle vydržet každý den stanovený počet vteřin. Zpočátku je to jednoduché, 20 vteřin by měl zvládnout každý.

Nějak takhle:

plank
Podle fotky to vypadalo jednoduše. Tak jsem do toho šel.

Jdeme na to

První dny jsem dodržoval stanovený počet sekund. Pak jsem si všiml, že někteří zkoušejí víc.

Pátý den jsem zkusil dvojnásobek. A ono to šlo. Šestý den měl být volný den, ale proč si kazit zábavu, že?

Každé následující ráno už šlo jen o to pokořit svůj předchozí den a nepropadnout se někam nízko v tabulce. Což se mi vcelku úspěšně daří.

Moje rána teď vypadají následovně:

  • budík
  • uvědomění si, co mě čeká
  • resuscitace
  • odchod na WC
  • sluchátka do uší a volba náhodné skladby
  • příprava stopek
  • jdeme na to!
  • snaha o splynutí s hudbou a nevnímání stopek
  • konec, proklínání sebe, všehomíra, závislosti, apod.

planktable

Když jsem poprvé překonal dvě minuty, řekl jsem si, že to půjde. Co ovšem byly dvě minuty proti třem! Ke konci už jsem se třepal tak, že bych mohl z fleku cukrovat buchty. A protože nejde usnout na vavřínech, den za dnem je třeba dát laťku výše a výše, takže po třech a půl minutách následovaly čtyři a to už jsem si říkal, že to je ta hranice. Dál už to nepůjde!

Houbeles!

Šlo i pět.

Hudba

Obden si aktualizuju playlist v iPodu Shuffle. Momentálně tam mám výběr skladeb od 5 minut výše. Hudbu si pouštím hodně nahlas a od počátku se s ní snažím splynout a nevnímat okolí. Když se blíží konec (což poznám tak, že už se třesu víc a víc a dýchám rychleji a rychleji… sakra, tohle zní jako sex… no nic…), je největší fuška zabránit mozku, aby dovolil očím podívat se na stopky. Když se to stane a do překonání minulého času chybí třeba 30 sekund, je to peklo, ale v tu chvíli neexistuje nic, co by člověk nezvládnul.

Každé ráno znovu a znovu umírám, abych se další den narodil.

Proč to dělám?

Protože mě to baví?

Protože vidím, jak se tělo přizpůsobuje?

Protože si užívám tu bolest?

Protože jsem magor?

Asi od všeho trochu 🙂

Blíží se konec

Zbývá 12 dní. Jak to dopadne? Kolik zvládnu poslední den, kdy je limit neomezený? Kdo vyhraje výzvu? Nevím, ale to je jedno. Prostě se bavím.

Rada pro začátečníky: dejte si pod lokty alespoň ručník, jinak je budete mít po týdnu odřené. Vaši spolupracovníci na vás sice budou pomrkávat, ale ono to docela štípe.

Ostatně, zkuste si to sami. Nepotřebujete k tomu nic, jen vlastní tělo a stopky. A trošku toho masochismu…