Před pár lety jsem nesnášel horské tůry. Výšlapy pro mě byly utrpením, natož abych snad do nějakého kopce popoběhl. A najednou sedím v autobusu plném lidí oblečených v pestrobarevných hadrech rozličných značek, sám navlečen v něčem podobném, na klíně běžecký bágl, jedeme směrem na Červenohorské sedlo na start YESenického půlmaratonu a já se dokonce těším… Ale dost nostalgie.

V sobotu zazvonil budík chvilku před pátou a nastal chaos. Třicátá kontrola již den předtím zkontrolovaných věcí. Potřicáté mi Tinka vysvětluje, že máme opravdu všechno nabaleno. Ještě před Bruntálem se znovu ptám, jestli máme všechno. No nic…

Parkujeme u motorestu Skřítek, já dojídám svou skvělou energetickou snídani (rýže s mlékem a Grankem), převlékám se do běžeckého, beru na sebe bundu, protože je chladno a jdem omrknout, zda jsou opravdu připraveny autobusy, které mají nás půlmaratonce odvézt na Červenohorské sedlo. Start závodu je v 11 hodin a protože to je poměrně dlouho od snídaně, zavítám na WC motorestu, abych chvilku poseděl. Kabinka je volná a po zvednutí desky chápu proč. Nic horšího jsem neviděl od památné potapěčské scény filmu Trainspotting. Odcházím ven a snažím se vytěsnit myšlenky na 3D reklamu na Granko. To nějak vydržím…

Cesta na ČHS byla dlouhá – skoro hodinu a půl. Na místě vyzvedávám skvělé startovní číslo 555, připínám ho na tričko a odcházím na záchod. Tady je svět ještě v pořádku… Do startu zbývá více než hodina a tak se zkouším proběhnout, nejprve po asfaltu z kopce dolů k zastávce a pak zpátky a následně do travnatého kopce kolem brány, kudy budou za několik hodin probíhat maratonci z Keprníku.

Všechno klape, moje natržené boty stále drží a všechno je relativně v pořádku. Ještě zvažuju, zda si nechat pod tričkem ten dlouhý rukáv z merina, protože docela fouká. Nakonec nechám a pomalu se přesunujeme na start. Ještě se zdravím z Terezkou Šádkovou, ptám se, na kolik běží. Na její sdělení „lehce nad 2 hodiny“ jen v duchu polknu a popřeju jí hodně štěstí (já si tajně myslím na 3 hodiny) a už se začátek fronty rozbíhá.

Hned po startu závodu mě pobavila jedna půlmaratonkyně, která oznámila po startu své kamarádce poměrně nahlas „Ježíš, já jsem kráva, já si vzala boty na asfalt!“. Na to opravdu nemám komentář 😀

No řeknu vám, trasa k první občerstvovačce na Švýcárně mi přišla jako turistický výlet prvního ročníku běžecké školy. Za mnou banda běžců, přede mnou banda běžců, člověk neměl šanci zabloudit. Někde se dokonce stálo. Toho jsem využil k rychlému sundání merina, protože mi začalo být horko takříkajíc jak cyp.

V jednu chvíli jsem kličkoval mezi dvěma psy, o kterých jsem si zprvu myslel, že patří nějakým turistům (protože střídavě běželi dopředu a pak se zase vraceli), ale ukázalo se, že běží s jedním z půlmaratonců, který asi nesehnal hlídání. Docela mě překvapilo, že  jsem skoro celou cestu (krom prudkého stoupání po kamenech) běžel.

Na občerstvovačce jsem si dal vodu a ionťák a do hrstí jsem si nabral banán, meloun, tatranku a hrst čokolády (z toho byste nakrmili menší somálskou vesnici) a ukusujíc jsem vyběhl na další úsek. Následovalo lehké stoupání pod Praděd. Maratonci museli vyběhnout po asfaltce až nahoru, oběhnout dřevěného děda a vydat se po stejné trase dolů, ale to my půlkaři ne. My jen lízli rozcestník a pokračovali až k Ovčárně. Bylo to po asfaltu a z kopce, proti mě proudily davy turistů, cyklistů (a dokonce jeden bruslař!!!), ale já fičel jak urvaný vagon. Dlouhý krok, dusot za mnou, ne, mě nedoženete vy dva! A nedohnali, až na Ovčárně 🙂

Naproti Ovčárny poměrně aktivně fandila skupina pivních skautů. Nabral jsem stejnou dávku jako na minulé občerstvovačce a běžel dál. Na otočce k Petrovým kamenům stála dvojice a vcelku optimisticky mi oznámila, že už jen poslední stoupání a pak už to bude dobré. Uvěřil jsem jim. Kupodivu stále šlo běžet. Někde v půlce jsem si uvědomil, že moje natržené Inov-8 245 mi docela plandají na nohách a že jestli si je někde nedotáhnu, tak ten finální seběh bude v Zahálka stylu a tak jsem se na vrcholu zastavil a dotáhl.

Následoval pohodový běh po hřebenu k poslední občerstvovačce, kdy jsem potkával spousty turistů, kteří oceňovali mé snadno zapamatovalelné startovní číslo a povzbuzovali slovy jako „Super!“, „Jsi borec!“, nebo „Už jen asi 8 kilometrů“. Na Jelení studánce jsem do sebe kopl dávku iontu, dvě deci pramenité vody, prozvonil Tinku (domluvený signál, aby začala startovat fotoaparát pro sprintovací cílovou fotografii) a vyrazil dál. Poprvé mi škublo v levém lýtku. Nedbal jsem na to a fičel v rámci možností směrem k cíli. Když škublo podruhé, v duchu jsem se usmál, sáhl do zadní kapsy a vsypal si do pusy dvě dávky protikřečového prostředku.

Pomalu jsem doběhl k Ztraceným kamenům. Cedule s varováním „Pozor zpomal“ byla zcela na místě. Tady se nedalo skoro jít, natož běžet.

Do cíle zbývaly necelé tři kilometry a po zdolání nepříjemného úseku už se zase dalo běžet. A já běžel. Nohy držely, boty držely kupodivu taky a tak jsem to rozjel, protože seběhy miluju. Na cestě dolů jsem předběhl několik závodníků a cítil jsem se jako král. Vtipkoval jsem s cyklisty snažícími se vyšlapat ten krpál vlastními silami na nejlehčí převod („Makej! To dáš!“) a fičel jak drak, nedbaje na občasné píchnutí pod kolenem v pravém lýtku. Pro jistotu jsem to pojistil posledními dvěma sáčky antikřečáku.

Po seběhu zbývalo posledních 500 metrů po rovině na bílém štěrku, což je brnkačka, že?

A prdlajz…

Poprvé mě hryzlo v obou lýtkách současně a to tak, že jsem musel zastavit. Co to ku…va jako je??? To se mi v životě nestalo. Předběhl mě jeden z těch, které jsem z kopce dal. Znovu jsem se rozběhl. Uběhl jsem asi 50 metrů a znovu… hryz hryz hryz… zastav debile, nebo polezeš po čtyřech… Zastavil jsem… Cíl v dohledu… No to je trapas… Předběhlo mě dalších asi pět borců, které jsem zhanobil z kopce dolů… Znovu jsem se rozběhl… Cíl už opravdu na dohled… Znovu jsem se musel zastavit… V tom mě předbíhá sympatická blondýna, chytá mě za ruku se slovy „Pojď, doběhnem to spolu“… Moc pěkné, ale vysvětluju jí, že mi aktuálně nefungují lýtkové svaly. Zklamaně mě pouští a běží sama do cíle. Zatímco já opravdu… jdu do cíle…

V cíli vidím Tinku s fotoaparátem. Chce mě vyfotit, jak svižně probíhám cílovou branou a nechápe, proč přes tu silnici kulhám. Vybíhá mi naproti, chytá mě za ruku a probíháme cílem spolu. Snažím se silou vůle udržet lýtkové svaly v poloze, jak mají být. Nejsilnější zážitek z celého půlmaratonu…

Je to za mnou. 2 hodiny, 47 minut. Celkově 302. místo ze 415 doběhnuvších. Chvilku klábosím s bosým běžcem (kamarád Tomáše Zahálky), pak dostávám kofolu a párek, nořím se po kolena do ledového bazénu a tak končí moje letošní premiérová účast.

Příští rok jsem tu určitě znovu.

Před účastníky maratonu se skláním, protože dvakrát tolik bych určitě takhle vysmátý neuběhl.

Organizátorům děkuju za skvělý závod, skvělou organizaci, perfektní servis na občerstvovacích stanicích a výtečně značenou trať. A těm několika dětem na trati, co si se mnou plácli, taky 🙂

 

P.S.: normální lidé by po takovém záhulu odjeli odpočívat domů. My s Tinkou přespali v autě kousek za Karlovou Studánkou a ráno po snídani vyrazili naučnou stezkou Bílé Opavy vyšlápnout si na Praděd. A cestou zpátky dokonce kousek běželi 🙂

Byl to skvělý víkend.

Celá trasa

Všechny fotky