Musím ze sebe vypustit včerejší adrenalinový zážitek. Následují krátké dávky, jako na WC 😉

Kamarádka mě přemluvila na lezeckou stěnu. Kdysi jsem míval závrať i při pohledu z okna osmého patra našeho paneláku, nemluvě o skoro zvracení na lanovce, ale nějak se to časem obrousilo. Dopoledne před akcí jsem věnoval několik chvil (možná hodin) guglení, co a jak, prohlížení videí a postupnému přesvědčování se, že nejlepší bude ochořet.

Nicméně…

Přišli jsme na místo, stěna plná lidí (naivně jsem si myslel, že to kamarádka zablokovala celé jen pro mně a že nikdo neuvidí mé zoufalé lezecké pokusy).

No nic. Převlékl jsem se, pán na mě nahodil postroj jak na koně a šli jsme ke zdi. Na začátek ke kolmé. Dal jsem přednost kamarádce a díval se, jak na to. Těch 13 metrů zespoda nevypadá ani nijak vysoko…

Kamarádka úspěšně slezla a pán připnul mě. Nedůvěřivě jsem hleděl na ten uzel, který mě spojoval s pánem a říkal jsem si, co mi asi proletí hlavou, než sebou fláknu dolů až tenhle uzlík nahoře povolí. Tak jsem vyrazil.

Je to jako když lezete po žebříku, který není úplně v pořádku. Šlo mi to kupodivu docela rychle. V polovině zdi jsem si uvědomil, co to tam vlastně dělám a jako oslík ze Shreka jsem se podíval dolů. Chyba…

Lez dál vole, ten chlap tě jistí!

Vylezl jsem až nahoru, dotkl se stropu, což asi znamená, že jsem u cíle a zkusil stejnou cestou slézt. S nemalým překvapením jsem zjistil, že to šlo hůř než nahoru. Ruce už v půlce nějak přestaly sloužit. Zajímavé, že nebolí bicepsy, ale předloktí a to fakt dost. Dole jsem cítil, jak se mi zvětšují 🙂

Pak pauza, bo hned nahoru nejde lézt znova, bo není síla. A pak druhá zeď, lehce nakloněná, ale prý s mírnější cestou. To už bylo jiné, ale stejně to šplhání nahoru jsem si tak nějak plně neuvědomoval. Podruhé už jsem dolů nelezl, ale pustil se. Na stěně, kde je lano ukotvené skoro za zády je to pohoda. Lano mi dvakrát málem sestřelilo brýle za uchem a je sranda, když chce člověk zachraňovat brýle, pustí se a uvědomí si, že je 10 metrů nad zemí a druhá ruka ho dvěmi prsty neudrží 🙂

Další pauza. Tentokrát delší, bo ty ruce byly čím dál horší.

Pak stejná stěna, ale horší cesta. Dýchej dýchej… Vedle mě statečně cupitala už asi pošesté holčina, která měla snad ještě méně svalové hmoty na rukou, než já a předbíhala mě. No nic… Vylezl jsem až nahoru, na téhle stěně borci pokračují na strop jako mouchy, já měl dost, tak řvu, že už výš nemůžu a že se teda pouštím. No jenže ruce se chtěly pustit, ale hlava ne. Když je kotvící oko nějaké cca 3 metry ode zdi, hlava má pocit, že skáčeš do prázdna. Chlap je sice profík, už tě dvakrát udržel, ale co když právě teď ho sklátí mrtvice, že… No odhodlával jsem se tak pět vteřin a to zhoupnutí, než jsem ucítil pevnost lana, byl… hoooodně silný zážitek. Na umně dokreslené fotce jde vidět, kam až se lano zhouplo.

Tož tak. Ne, že by se to stalo mým nejoblíbenějším sportem. Na to je to málo akční, co se týče pohybu.

Sám bych nevěřil, že to řeknu, ale asi tam ještě někdy zajdu 🙂