Kdysi dávno předávno, než mě pohltila výpočetní technika, jsem býval hudebníkem. Ne příliš dobrým, ne příliš placeným, nicméně mě to bavilo a z výtěžku z víkendového hraní na plesech a zábavách se dalo leccos pořídit. Někdy kolem roku 1987 (vím, je to minulé století a mnohé z čtenářů tenkrát ještě nosil tatínek necelý metr nad zemí) jsem k naspořeným penízkům přidal výplatu z brigády v továrně na pračky Romo a roztřeseným hlasem jsem vyhrkl v hudebninách pana Šnapky na rohu Nádražní a Mlýnské ulice „Prosím jednu tamtu kytaru!“ Byla skvělá, byla jedinečná, byla elektrická, byla moje první. Skvěle padla do ruky. Byli jsme spolu srostlí. Někdy v té době pak vznikla i tahle fotografie:

Ona...

Život poskočil dále a mě povolala armáda, abych bránil svou vlast, seč mi síly a kreslící potřeby stačí (sloužil jsem na vojně coby kreslič map – ano, štábní krysa, jen se smějte). Svou Vysněnou jsem se slzou v oku vložil do rukou spoluhráče, který mě nahradil v oné plesové kapele s tím, že po vojně si ji vyzvednu. Leč člověk míní a příroda mění. Někdy v polovině základní vojenské služby jsem byl v hluboké finanční krizi, zcela jistě nezpůsobené pravidelným hraním hazardních her v den žoldu a následným odříkáním si po zbytek měsíce a tak jsem se na jednom opušťáku rozhodl, že svou Vysněnou přenechám dočasnému majiteli za nějaký ten bakšiš. I stalo se. Po vojně jsem měl asi jiné starosti, ale občas jsem zavzpomínal. Jak byla pevná, jak se skvěle držela, jak krásně zněla.

Život poskočil o notný kus dále a já se ocitl minulou sobotu na plese, kde jako každý rok z těch šesti, co tam chodíme, hrála stejná kapela. Shodou okolností jsem se dostal do jejich blízkosti a díky upozornění jednoho ze členů jsem si uvědomil, že jsem šest let přehlížel jednoho z muzikantů. Pod několika oponami vědomí se náhle vynořil obraz z před čtvrtstoletí, kdy jsem s tím saxofonistou hrával na stejném pódiu. Svět je tak malý. Chvilku jsme poseděli v zákulisí a u rumu zavzpomínali na léta minulá. Před odchodem jsem dostal vizitku. Doma mi to nedalo a mrknul jsem na jejich stránky. Při shlédnutí jejich fotogalerie by se ve mě krevních destiček nedořezal. Je to ona? Není to ona? Je to ona (ověřeno u kapelníka)!

Pokud počítám správně, je dnes mé Vyvolené okolo 22 let. Krásný věk. Celou dobu prý byla opatrována jako v bavlnce. Jakou má asi dnes cenu…