Při včerejším pročítání tohohle weblogu, popisujícího strasti a slasti vojenského života, jsem si se slzou v oku zavzpomínal na své dva roky vojenské prezenční služby. Každý si tu „pakárnu“ zpříjemňoval jak uměl. Já, v civilu hudební můzou políbený, jsem se přidal k torzu hudební skupiny, čítajícímu tehdy beze mne dva hráče (ne, nebyl to harmonikář a dirigent ;-). Po několika týdnech pilného secvičování jsme se zúčastnili útvarového kola ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti) s mou písní. Podařilo se mi z hlubin paměti vydolovat alespoň torzo textu pro vaši představu, co se mi tehdy honilo hlavou (viz dole). Píšu o tom ovšem proto, že mi v hlavě utkvěl výrok předsedy poroty, velitele útvaru (jméno si bohužel nevybavím). Když nám předával cenu za první místo, pronesl tyto památné věty (volně upraveno):

„No chlapi, tak vám gratuluju, ale kdo psal ten text? Vy? Aha … no, chtělo by to více optimismu, podívejte se, hroby, kříž, to naše armáda nepotřebuje. Chtělo by to něco veselejšího, lásku, vztahy a tak. Tak se ukažte a do okresního kola napište něco pozitivnějšího.“

V okresním kole, kterého jsem se později zúčastnil jen se španělkou a vlastní, novou, optimisticky laděnou skladbou o tom, jak on touží po dívce svých snů, která ho odmítá, protože se nechce vázat na jednoho uhrovatého zoufalce s kytarou, jsem skončil zhruba padesátý osmý 🙂

A teď už slíbený text:

Prázdná nároží, stovky výkladů
Chodím městem, tak sám
Zmizel lesk kaluží, lesk matných pohledů
Už je konec dětským hrám.

[… druhá sloka nevydolována z hlubin zapomnění …]

Tápu sklepením, chladným, ledovým
Klesám stále níž a níž
Sám nic nezměním a už se nedovím
Kdo mi postaví můj kříž

Dnes už se můžu jenom sebe ptát
Co se to jen s lidmi mohlo stát?

Refrén:
Co se to jen s lidmi stalo – proč je noc a není den?
Snad se mi to jenom zdálo – proč to není jenom sen?
Co se to jen s lidmi stalo – kdo stiskl ten vypínač?
Dalšímu to bylo málo a pak dozněl dětský pláč…