Patříte-li k těm šťastlivcům, kteří mají doma jedno, či více dětí školou povinných, nemůže se vám stát, že byste se doma nudili. Jednou přijde dítko s prosbou o vysvětlení zákonitostí chemických sloučenin, jindy zase se sešitem popsaným hromadou číslic a podivných vzorců a apeluje na vaši studentskou minulost větami jako „…vždycky říkáš, že jsi měl z matematiky jedničku, tak tohle musíš chápat…“, případně „…jak to, že se vysvědčení z osmé třídy ztratilo při stěhování?“. A ty, nebohý rodiči, s pokročilou sklerózou a postupně krnícími mozkovými buňkami, které nejsou schopny si už ani zapamatovat, jestli se do hrnku nejprve sype káva, nebo lije voda, se snaž!

Nedávno přišla Terry s tím, že dostali za úkol vymyslet anglickou povídku, která by obsahovala pět slov z titulku článku a že by potřebovala nápad, případně inspiraci. Okamžitě ve mně zaržál zneuznaný Vívek a generátor náhodných slovních spojení začal konstruovat budoucí příběh. Pořád to ale nebylo ono a než jsem vymyslel pointu, Terry už měla dávno svou povídku, včetně překladu, hotovou. Bylo by škoda dílko, nad kterým jsem strávil zhruba 3 hodiny, jen tak zahodit a připravit se o případnou finanční náhradu od náhodně zabloudivšího nakladatele.

Máte-li čas a chuť, začtěte se do tohoto literárního skvostu 😉

Na okraji útesu stála nevelká budova. Před nějakou dobou to bývalo vězení, kde posílali ty nejtěžší případy z celého státu. Když někdo dostal samotku, mohl si být jistý, že následující dny rozhodně spát nebude. Místnost, zvaná samotka, totiž byla umístěna na východní straně budovy, přímo nad padesátimetrovým útesem, končícím dole v moři. To by nebylo tak strašné, kdyby ovšem místnost nevyčnívala celou svou délkou z budovy a neměla skleněnou podlahu. Psychicky slabší vězňové tam zpravidla vydrželi tak dvě až tři hodiny, než začaly bušit na dveře a prosit stráže o milost, které se jim ve většině případů nedostalo. A teď byla z bývalého vězení škola. Jak ironické.

Ubunta právě stál v oné místnosti, ukusoval svačinu, kterou mu ráno připravila jeho starostlivá matka, a vzrušeně pozoroval loď, která se před malou chvilkou objevila na obzoru. Sama o sobě to byla veliká událost, protože poslední plavidlo, které tu přistálo, byl obchodní škuner s porouchanou navigací a opilým kapitánem předminulý měsíc. Loď se zvolna zvětšovala a teď už bylo jisté, že míří k našemu ostrůvku. Chlapec se zasnil a představil si sám sebe na kapitánském můstku toho obrovského korábu. Nejraději by tu zůstal do doby, než by loď přistála, jenže právě se ozval zvonek, oznamující další hodinu, kterou bylo kreslení, ve kterém chlapec vynikal, tudíž bylo rozhodnuto.

Motory vlečné lodi KZV-2500 jely na čtvrtinový výkon. Plavidlo se víceméně setrvačností blížilo k pevnině. Kapitán zaregistroval jakousi budovu na vrcholu útesu, u kterého plánoval zakotvit a dalekohledem právě zkoumal, oč se jedná. Střílny na okrajích mu nevěštily nic dobrého, proto připravil posádku na to, že při přistání bude možná nutné použít zbraně. Celá posádka zaujala bojové pozice. Zbraně byly odjištěny, laserové zaměřovače aktivovány a všechny ovládlo vzrušení tak známé všem dobyvatelům.

Vraťme se mezitím do třídy, kde se děti soustředěně skláněly nad čtvrtkami papíru a snažily se splnit zadání své vyučující. Ta jim vyčlenila celou dnešní hodinu na práci na díle pro školní výstavku na téma „Jak vypadá nosorožec“. Mnohé z dětí tohle zvíře ve skutečnosti ještě neviděly a tak mohly rozjet svou fantazii na plné obrátky. A některé se opravdu činily. Kayen zrovna domalovávala čtvrtý roh něčemu, co připomínalo terénní jeep, který má místo kol nohy. Puari se skutečnému nosorožci vcelku přiblížil, až na to, že jeho roh směřoval dolů tak, jako opravdový nos. Tekumseh nakreslil kozu. Naprosto dokonalou. Pečlivě vyvedenou do všech detailů. Na dotazy vyučující tvrdohlavě odpovídal, že tohle je nosorožec. Jediný skutečný nosorožec se skvěl na Ubuntově papíru.

Děti pomalu dokreslovaly, protože se blížil konec hodiny. Některé už své dílo odevzdaly a chystaly si věci na další hodinu. Výbuch otřásl celou budovou zrovna ve chvíli, kdy se Ubunta vracel od stolku paní učitelky, kde právě odevzdal svůj výtvor. Děti začaly křičet a s hrůzou se snažily dostat co nejrychleji ze třídy. Učitelka bojovala se svým pudem sebezáchovy, který jí velel co nejrychleji se prodrat přes ta malá tělíčka a zachránit si holý život, ale pak se v kratičkém okamžiku zastyděla až do morku kostí a začala organizovat co nejrychlejší odchod ze třídy. V tom zahřměl další výbuch. Tentokrát šrapnel zasáhl vedlejší třídu. Tlaková vlna výbuch prorazila zeď. Ubunta viděl jako ve zpomaleném záběru obraz prezidenta Xantumany, který i s kusem zdi rotoval místností a mířil na jedno konkrétní místo. Na tom místě stála chlapcova učitelka a právě pomáhala ze dveří malé Tanui, která byla tak ochromena hrůzou, že nebyla schopna pohybu.

„NEEEEEE!“, vykřikl Ubunta v duchu. Byl to takový ten výkřik, kdy máte pocit, jakoby se zachvěl celý vesmír, ale ústa nevydají ani hlásku. Chlapec měl chvilkový pocit, že by tím slovem dokázal změnit trajektorii letu prezidentova obrazu. Ale byl to jen pocit…

Jako ve snu proběhl kolem místa hrůzného výjevu, popadl za ruku chvějící se Tanui a snažil se co nejrychleji dostat z rozpadající se budovy.

Třetí výstřel z lodi otřásl celou školou. Ubunta neudržel rovnováhu a v plné rychlosti spadl ze schodiště do přízemí, kde s posledním zbytkem vědomí zahlédl skrze obrovskou díru, která se skvěla místo bývalé knihovny, několik dalších lodí na obzoru. Poslední jeho myšlenkou bylo, že si nestihne na zítra připravit úkol do dějepravy. Roztřásla jím zimnice…

…a třásl se čím dál víc, až si uvědomil, že to není jen tak a zkusil otevřít jedno oko. Nad ním stál jeho kamarád Nauri a třásl jím.

„Probuď se! Vstávej! Jak můžeš usnout ve dne? Že tys zase koukal do půlnoci na Piráty z Karibiku, ci?“

Ubunta ještě úplně nechápal, že ta zkáza, kterou před chvilkou prožil, byl jen sen.

„Tak vstávej! Pobryndal sis tričko svačinou. Všichni jsou už venku. Právě přistál ten nový učitel. Pojď, jdem ho omrknout. Doufám, že bude lepší, než madam Mojito. Z té už jsem míval osypky. Tak pojď!“

Ubunta zmateně vstal a společně s Naurim vyrazili na nábřeží k hloučku dětí, které obléhaly malou loďku, ze které právě vystupovali dva muži. Jeden byl svalnatý černoch v námořnickém tričku a špinavých kraťasech. Druhý měl na sobě khaki oblečení a tvářil se přísně. Když se oba chlapci prodrali skrz houf spolužáků, zaslechli mužův výrazný hlas:

„Dobrý den. Jmenuji se Igor Hnízdo a budu vás vyučovat mimo jiné český jazyk.“