Včera jsem byl cestou z oběda svědkem zajímavého pouličního minipříběhu. V hlavní roli pracovnice technických služeb v oranžové vestě s hráblem na sníh v ruce (romský původ není pro příběh podstatný). Ve vedlejší roli zhruba čtyřicetiletý ženomuž (dle objemu bundy na hrudi žena, dle vzhledu obličeje muž) s asi pětiletým dítětem.

Pracovnice technických služeb (dále jen PTS) se snažila hráblem vykutat cestičku v půlmetru vysokém nánosu sněhu na okraji chodníku, aby lidé mohli pohodlně přejít z cesty na chodník, aniž by museli překračovat tu horu sněhu. Byla zhruba ve třičtvrtině díla, když tu se ze silnice přiblížil ženomuž (dále jen ŽM) s dítětem a snažil se dostat vzniklou skulinou na chodník. PTS dále pokračovala v záslužné, nepříliš placené práci a když si všimla ŽM, kterak se snažil přelézt sníh, hráblo i PTS, udiveně se zeptala, zda ji nechá dodělat tu práci. ŽM poměrně nevrlým hlasem odvětil, ať uhne, že ona chce projít. PTS znovu slušně řekla, že to dodělá a ŽM může projít. Na to ŽM pronesl „Nemám čas čekat, ty hvězdo!“ a tahaje za sebou dítko, prorazil konečně přes závěj jako velký živý obézní tank.

Celou scénu jsem sledoval asi ze dvou metrů a když si ŽM prosadil svou, jen jsem se pousmál. Když kolem mě procházel, vypadalo to, že by mi nejradši jednu vrazil. Ostatně, bylo to vzájemné.

Jaké poučení si z této příhody vzalo dítko? Že maminka má vždycky pravdu a že na lidi v oranžových vestách, kteří zametají cesty, se musí vždycky zhurta. ŽM si pravděpodobně nedal jako letošní novoroční předsevzetí být slušnější k jiným lidem…