Ani jsem se nenadál a svátky jsou fuč. Skoro 14 dnů doma s rodinou, cukroví, dárky, pohoda.

Den před štědrým dnem jsme koupili kapra. Dva a půl kilový macek pojmenovaný po praotci lidstva pyšně brázdil vanu až do osudného rána, kdy mě vzbudil Dominik se slovy „Tati, ty mi asi nebudeš věřit, ale Adam fakt lekl“. Opravdu jsem mu nevěřil, protože den předtím za mnou několikrát přišel s kamennou tváří a větou „Adam lekl“ a pak se řehtal, když jsem vystartoval směr koupelna. Ale tentokrát měl pravdu. Kapr se houpal pět čísel pod hladinou v nezvyklé poloze a nejevil známky života. „To má z těch tvých řečí,“ tvrdila Pavla a myslela zřejmě mé včerejší zmínky o tom, že já kapra rozhodně zabíjet nebudu (tedy alespoň ne klasickým způsobem) a raději ho nechám přejet autem, nebo ho hodím z osmého patra, případně ho zastřelím vzduchovkou.

Rybu nám každoročně vraždil tchán, ale letos už na to nějak nestačil. Já mám k usmrcování kapra odpor od dětství, kdy jsem byl jednou svědkem toho, jak babička, nemaje dřevěnou paličku, použila na něj kladivo. Pohled na rybu, které čouhá z lebky topůrko kladívka mě budil ještě hodně dlouho… Vždy, když mělo dojít k onomu aktu, jsem se zavíral v ložnici, zakryl si hlavu několika polštáři a čekal. Taky se mi občas vrací jeden obrázek z dětství. To jsem se na Štedrý den toulal po bytě a zabloudil až do kuchyně, kde se cosi vařilo v hrnci přikrytém pokličkou. Kéž bych ji nezvedal… Dvě rybí hlavy, poulící na mě z hrnce své tlamy a prázdné důlky – jen promluvit.

Ale zpět ke kaprovraždě. První fázi mi tedy Adam značně ulehčil. Zbývalo jen nechat vykrvácet, uřezat hlavu (ty vzpomínky na hrnec jsou ještě živé), vyndat vnitřnosti a naporcovat. Vynechme krvavé detaily, hlavní je, že všem chutnal a příští rok? Se uvidí … třeba si dáme filé 🙂

Štědrý večer proběhl ve známém duchu. Rozzářené oči dětí nad tou záplavou barevných balíčků pod stromečkem, Dominik se svou hláškou „Hmmm, měkké, asi svetr, zatím to položím tady na bok“,  Terka nadšená z plyšového chodícího pejska Bobyho, prostě pohoda. I další dny plné návštěv známých i u známých a příbuzných byly báječné. Škoda, že už je to pryč. Práce, práce, samá práce. Ale co, za chvíli jsou tu letní prázdniny. Zase je na co se těšit 🙂