O víkendu jsme byli navštívit naše bývalé východní bratry. Po loňském a předloňském chodeckém výletě po Slovenském ráji bylo rozhodnuto, že ten už známe a změna je život. Akci organizoval opět Bob. Většina jela už od středy, my ale vyrazili v pátek ráno, což obě děti uvítaly pokřiky „Super! Nemusíme do školy“. Cestou jsme se zastavili na procházce po Janošíkových dierach. Po nazutí své pravé trekingové boty, která se mnou prošla loni i předloni Slovenský ráj a perfektně mi seděla, jsem zjistil, že má zpoloviny utrženou podrážku. Xakru!

To to hezky začíná – budu tři dny lézt po horách v botaskách. V lese nás chytl déšť, což k výše zmíněnému změnilo můj pohyb po vlhké cestě v lesní surfing, ovšem nespadl jsem první – Velká měla taky tenisky. To byl taky nápad vzít si na výlet světlé rfle, což… Po absolvování několika kilometrů lesem jsme vyšli u koliby pod Rozsutcem, kde jsme nechali spočinout své kosti, pojedli koupených korbáčíků a doneseného pečeného kuřete, načež jsme se dověděli, že hora tyčící se nad námi, kterou tak horlivě fotografuji, není Rozsutec, ale jakési Poludňové skály. No budiž.

Cestou zpět se opět hustě rozpršelo, ale k autu jsme dorazili poměrně v pořádku.

Za Dolným Kubínem jsme odbočili dle ukazatelů směrem ke Kubínskej Holi (posledních 10 km k chatě). Bob předem hrozil strašnou lesní cestou vhodnou tak leda pro auta s pohonem 4×4, ale zatím to šlo. Krize nastala takových 5 kilometrů před cílem. Tankodrom, občas kus chybějící cesty, ideální pro malou Fabii.

Celí včetně všech kol a podvozku jsme nakonec dorazili a ještě než jsme se stačili ubytovat, byl jsem požádán skupinkou mokrých slovenských turistů, zda bych je nemohl odvézt kousek směrem na Oravský podzámok, že mají promočené boty a že je čeká zítra těžký výšlap a že ty puchýře a že ta děsná cesta a že zaplatí … no tak jo. Takže jsem znovu absolvoval tu šíííílenou cestu dolů a sám zpátky nahoru. Brrrr. Večer znovu pršelo a tak jsme dali děti brzy spát a šli si popovídat do vedlejšího pokoje s ostatními při vínku.

Ráno bylo chladno a lehce poprchávalo. Rozhodli jsme se už večer, že navštívíme Oravský podzámok. Původně jsme chtěli těch 16 km ujít pěšky, ale zima a hrozící déšť zvítězil.

Prohlídka byla ve znamení „Rýchlo rýchlo, ať už je to odbýté“, nicméně zážitek ze skvělé historické stavby nám ta dobrá žena nezkazila. V podzámčí jsme si dali oběd (fujtajxl, prý specialita podniku – halušky mastné jak ropná skrvna!), zmrzlinu a děti si pak vybraly nějaké suvenýry – Malý dřevěného koníčka. Cestou zpět jsme se stavili v Dolnom Kubíně podívat na dřevěný most přes Oravu. Po návratu do auta někoho z nás napadlo vyslovit větu, na kterou jsme již tušili odpověď: „Malý, kde máš koníčka?“ – „ehm…tady byl…kde je?“ V dešti jsem se s ním vydal hledat zapomenutou hračku velikosti krabičky od zápalek a proklínal v duchu nemoc zvanou zapomětlivost. Marně.

Následovala cesta zpět na chalupu opět po kodrcavé cestě v dešti. Chtěli jsme si vyšlápnout po hřebenu nad chalupou, ale v tom dešti by to byl spíše sjezd, takže jsme počkali až se počasí trošku umoudří a zbytek večera pak venku hráli bedminton, fotbal a trápili se s narozeninovým dárkem Velké diabolo – mimochodem, velice zajímavá věcička.

Ráno jsme vyrazili po osmé s tím, že si vyjedeme lanovkou na Grúň, ovšem představa deseti minut na lanovce v dešti a pak výhled na mlhu nás přivedla zpět na zem. Předtím jsme si udělali malou zajížďku, abychom toho zapomětlíka potěšili a koupili mu nového koníka. Byl šťastný, ale vybral si pro jistotu sloníka. Obědvali jsme u Tkáčů jak bývá zvykem při cestě přes Ostravici a pak se mrkli na blízké Peřeje. Zbytek cesty už se nic zvláštního nestalo kromě toho, že po návratu domů nám Malý položil nečekanou otázku: „Nevíte, kde mám toho sloníka?“ načež jsem začal pobíhat po bytě, domě i kolem auta a nevrle hledat. Když už jsme se smířili s další ztrátou, našel ho v ložnici u telefonu. Ach ta paměť…