Recyklováno z 11. 2. 2008

O víkendu jsme byli s rodinkou na oslavě čtyřicátých narozenin jednoho kamaráda. Píšu to raději slovy, protože jako číslovka to vypadá dost odporně. Předběhl mě o dva měsíce. Jedlo se, pilo, povídalo, vzpomínalo. Řeč přišla i na dětství a na naše pyrotechnické pokusy. Až na jeden (krabička od diabolek a prskavky) jsme se shodli na všech. Jak vidno, všichni kluci na světě jsou stejní.

Zde jen pár příkladů alespoň pro představu, jak jsem trávíval volná odpoledne.

Klíčová síra

To se vzal dozický klíč například od šatní skříně. Důležité bylo, aby měl uvnitř těla dutinku. Do prostoru se napěchovala síra oloupaná z několika zápalek a opatrně se utěsnila větším hřebíkem o rozměru o něco menším, než průměr dutiny. Pak se vzal balíkový provaz o délce alespoň dva metry, jedním koncem se přivázal na oko klíče a druhým na hlavičku hřebíku. Vlastní akce proběhla tak, že se provaz uchopil v půli a prudkým švihem se docílilo úderu hlavičky hřebíku o chodník, nebo o zeď domu. Načež již tak těsný prostor dutiny se ještě zmenšil, což se utlačované síře nelíbilo a vzplála spravedlivým hněvem. Výbuch většinou roztrhnul konec dutiny klíče, což vytvořilo zajímavou skulpturu.

Možná rizika: nepříliš šikovný hoch si mohl prorazit při úderu hřebíkem nárt.

Střelný prak

V loveckých potřebách se daly (a snad ještě dají) zakoupit náboje do poplašné pistole. Jsou to takové malinké zlaté špičky o velikosti nedorostlého hrášku. Ve spojení s prakem a silnou gumou se změnily v to pravé, co srdce a ucho náctiletého školáka potřebovalo. Dalo se nimi střílet jak proti asfaltu, tak opět proti zdi domu.

Možná rizika: nešikovný střelec si mohl prostřelit nohu, případně místo zdi trefit sousedovo okno.

Šroub-matice-síra-šroub

To se vzaly dva šrouby rozměru řekněme M10, jedna matice stejného rozměru a několik sirek. Jeden šroub se způli zašrouboval do matice. Ze zápalek se odrolila síra a vyplnil se jí vzniklý prostor v matici dle vzoru čím více, tím lépe a na zbytek závitu se našrouboval druhý šroub. Výsledný předmět připomínal dvě malé spojené činky. Balíkový provaz délky dvou metrů se přivázal jedním koncem na hlavici prvního šroubu a druhým koncem na hlavici druhého šroubu. Podobně jako v případě klíče se pokusná osoba rozmáchla a třískla některou z hlavic o zem, či zeď. Jeden by neřekl, že síra má takovou sílu. Matice většinou nevydržela.

Možná rizika stejná, jako u klíče.

Ohnivé pravítko

To se vzalo celuloidové pravítko (ne to odporné zelené, ale hnědožluté, z pravého celuloidu), nejlépe dlouhé, ale pokud měl člověk jen trojúhelník, bylo třeba jej lámáním upravit. Vhodný obdélníček se obalil několika vrstvami alobalové fólie od maminky ze špajzu, na obou koncích se nechaly průduchy a zábava mohla začít. Jeden konec se zapálil a jakmile celuloid prohořel pod alobal, plamínek se sfoukl, načež chemický proces hoření pokračoval dále a vedlejším produktem byl hustý dým neidentifikovatelného nesnesitelného smradu, který dusil a škrábal a oči slzely. Doba pokročila a celuloidové pravítko už asi těžko někde seženu.

Travex a cukr

Travex byl oblíbenou chemikálií nepříliš zdatných zahrádkářů. Nevím, zda se ještě prodává, ale tenkrát se dal koupit v drogerii a sloužil na hubení plevele na záhonech. Některé sousedky jej používaly coby finální argument při hádkách ve formě aditiva na záhonech jejich pavlačových oponentů. My děti jsme však měly jiné využití. To se vzala sklenička od přesnídávky a naplnila se travexem smíchaným s cukrem v poměru jedna ku jedné. Když se to nechalo chvilku na vzduchu, tak to krásně ztvrdlo a pokud se před ztuhnutím do středu hmoty umístila prskavka, po několika minutách měl člověk mininálož. Co se týče akustické kvality, patřil travex s cukrem na jedno z prvních míst. Oceňován třemi z pěti sousedek bydlících v přízemí, kterým to ti parchanti dávali pod okna coby netradiční budík.

Možná rizika: pokud skupinka zvědavců nestála dostatečně daleko, některé ze zvědavých střepů by si je mohly najít.

Peroxid a odbarvovač

Nerozlučná dvojice – tuhý peroxid a práškový odbarvovač. Obojí zřejmě původně určeno k nápravě přírodních chyb u nepřírodních blondýnek. V rukou malých amatérských chemiků se to ovšem měnilo ve zbraň hromadného ničení a to doslova. Obojí se nasypalo do alobalu, pečlivě utěsnilo, tentokrát bez průduchů a následně byla dupnutím vyvolána chemická reakce. Z prasklého alobalu se začal valit smrad jako z opuštěné továrny na zpracování vajec. Druhá možnost aktivace bylo plivnout do směsi a rychle zabalit. Pamatuju, jak jeden spolužák tohle provedl a následně touto časovanou chemickou minibombou obdaroval rozesmáté tváře a dýchací cesty nicnetušících cestujících v tramvaji na lince číslo 14. By mě zajímalo, jak na tuhle kombinaci někdo přišel.

Možná rizika: hnutá krční páteř po exekuci nespokojenými cestujícími.

Létající eternit

Neplést s ethernetem, to je jiná přenosová technologie. Kdysi se na střechy dávaly eternitové tašky. Dnes, kdy střechám vládne Bramac, už to není taková legrace. Tenkrát se vzala jedna deska a hodila na rozpálené ohniště. Pak bylo třeba utéct do bezpečné vzdálenosti a počkat nějakou dobu. Ta se pohybovala od jednotek do desítek minut , ale výsledek byl vždy stejný. Rána a uhýbání před ostrými svištícími kousky eternitu.

Možná rizika: záludný kus, který si vybral zrovna vás.

UFO nad hlavou

Jednoduchá, ale vizuálně působivá zábava. Kamarád, který rád střílel holuby, kočky, krysy a v podstatě vše, co se hýbalo, svou vzduchovkou, poskytl prázdnou plechovou krabičku od diabolek. Do té se zespodu vytvořil hřebíkem otvor o průměru prskavky. Pak se rozdrolilo několik prskavek a směsí se naplnila krabička. Zavíčkovala se, oblepila leukoplastí a zespodu se do otvoru natěsno zasunula prskavka. Konec prskavky se pak zapálil a celé se to položilo na kanál. Jakmile prskavka prohořela dovnitř, směs se vznítila a snažila se dostat ven jediným možným otvorem, načež vše zafungovalo podobně, jako kosmické rakety, tudíž se celá krabička i se svým obsahem vydala směrem vzhůru. Pokud jste to s náplní přehnali, dokázala krabička vyletět až do druhého patra.

Možná rizika: podpálený byt souseda při nevhodné atmosferické situaci při průletu kolem jeho okna.

Přenosné bombičky

Zapomněl jsem, ale komentář č. 1 připomněl
Pokud zbyl doma mamince lak na vlasy ve spreji (dnes existuje nespočet značek – za komunistů byl jen Lybar), šikovný hoch ho přibalil na svou odpolední vycházku a svedl to na malou sestřičku. Někde na skládce pak s kamarády založili ohýnek a šup s Lybarem do ohně. Znělo to sice jako pšouk přerostlého basketbalisty, ale zase to nebylo drahé.

Možná rizika: zvídavá maminka by mohla usoudit, že jeden Lybar denně je přece jen velká spotřeba.

Opékané párky s přílohou

Pro hochy bez nápadu tu zbývalo házení již zmiňovaných poplašných nábojů do ohně. Trošku nudné, nicméně pro přítomné pojídače opečených uzenin poměrně překvapivé. Vhodné obzvláště v kempech.

Možná rizika: bodné rány v oblasti páteře od opékacích jehel hladových turistů.

Na závěr bych se chtěl zeptat: čtou to tady podobně postižení postarší jedinci, kteří v dětství také tak, jako já, riskovali utržení končetin, oslepnutí, či opálení obočí? Přispějte svými vzpomínkami do komentářů.

Upozornění!

Tenhle článek nemá fungovat jako návod. Je to jen odkladiště vzpomínek, do kterého jednou, až budu sedět ve svém houpacím křesle (= invalidním vozíku), popíjet ledové martini (= infúzní roztok do žíly) a vzpomínat na minulost (= kam jsem jenom založil zubní protézu), nakouknu a moje věkem zašedlá mysl se jistě rozzáří. A pokud ne, tak se jistě rozzáří domov důchodců při mém pokusu o oživení vzpomínek.