Terry zítra odevzdává slohovou práci na téma „Tři oříšky pro Popelku“ a mě se její pojetí tak líbí, že se s ním musím podělit s pravidelnými čtenáři. Tady je:

Tři oříšky, tři přání. Jakákoliv přání těch nejhlubších tužeb. Jaké by to asi bylo v roli pohádkové princezny Popelky? Z obyčejné dívky princeznou díky třem maličkým oříškům. A celé to vlastně byla náhoda. Jak by asi pohádka dopadla, kdyby šafáře Matěje po cestě ‚necvrkly do nosu‘ tři drobné oříšky? Ale to by nebylo o čem vyprávět. A tak zatímco nevlastní Popelčiny sestry získávají drahé šatstvo a šperky, Popelka se raduje z obyčejné trojice lískových oříšků…

Oříšek první

…ty však nejsou až tak obyčejné, jak se na první pohled zdají. Popelka brzy zjistí, že její dárek ukrývá mnohem víc, než by kdokoliv mohl myslet. Z kouzelného oříšku vypadne krásný myslivecký oblek.
Ale co bych si vlastně přála já, mít tuto trojici kouzelných oříšků? Denně si přejeme tolik věcí, ale co bychom si vlastně doopravdy přáli? Celosvětový mír? Protilék na všechny zákeřné nemoci? Nebo snad prozkoumat celý vesmír a objevit nové civilizace…? Jistě jsou to přání velmi zajímavá, jenomže…
…jenomže pomocí oříšků toho lze jen těžko dosáhnout. Je to opravdu možné? Je to opravdu to, co si přejeme ze všeho nejvíce? Já tady ale nechci vést filozofické debaty a proto se raději opět vrátíme k naší pohádce. Co bych si přála, kdybych měla v hrsti tři oříšky? Samozřejmě, že ulovit zlatou rybku plnící přání a přát si další.

Oříšek druhý

Zní mé první přání hloupě a hamižně? Někteří z vás možná pochopí, že jde o nadsázku s lehkou dávkou ironie navrch. V běžném hovoru by pravděpodobně následoval výbuch smíchu. Je opravdu těžké vypovědět jednou slohovou prací, co si doopravdy přeji. Tak tedy…
…díky prvnímu oříšku potká Popelka pohádkového prince…
Zní to idylicky. Jenomže všichni víme, že pohádkoví princové již dávno neexistují a pokud vůbec někdy nějací vysnění žili, již dávno vymřeli stejně tak, jako dinosauři. Vážně, v dnešní době už je naivní doufat, že narazíte na příjemného, inteligentního, chytrého a všímavého živočicha mužského pohlaví…
Zpět ale k Popelce. Tentokrát upouští na zem oříšek druhý a s pevně sevřenýma očima čeká na jeho kouzlo. Když je opět otevře, nevěří svým očím; z oříšku vypadnou dech beroucí plesové šaty. Všichni to známe zpaměti; Popelka potají vyráží na ples v úchvatných šatech a všechny přítomné okouzlí…
Něco jako dnešní celebrity, na červeném koberci v Hollywoodu, v nadpozemsky krásných oblecích a s překrásným účesem. Ano, být slavným je přeci jen lákavé. Vydělávat milióny za jediný den, objevovat se na každé druhé stránce těch nejčtenějších časopisů. Zní to dobře, tak proč ne. Avšak opravdu to stojí za to? Nemoct vyjít bez tun líčidel? Být každodenní kořistí vlezlých fotografů?
Být slavnou osobností má jistě své klady a zápory, avšak mé introvertní já by asi nebylo schopné dávat rozhovory na každém rohu… Asi ne.
Má přání se vlastně těžko identifikují do hmotné podstaty. Je těžké říct: Chci luxusní auto, nějaký ten domeček na Floridě a prosklený vrtulník. Život by byl přece o dost jednodušší, kdybychom si kdykoliv mohli natrhat hrst kouzelných oříšků? A i když se to na první pohled nezdá, s nimi by to byla přece nuda!

Oříšek třetí

Další názor přitažený za vlasy? Možná. Vraťme se však k naší Popelce. Vypadá to na šťastný konec. Když odbíjí půlnoc, Popelka spěšně opouští ples, avšak na schodech po sobě nechá legendární střevíček. Princ, se střevíčkem v ruce, se vydává za ní. Dovede jej až na jejich statek, než ji však stačí zastavit, Popelka opět mizí do své skrýše pro poslední oříšek.
Blíží se velkolepý závěr. Stejně jako mé slohové práce. Zatímco Popelka upouští oříšek na zem, já stále usilovně přemýšlím o třech pohádkových přáních. Stále myslím jen na sebe, napadne mne. Co ostatní, co pomoc potřebují víc? Nehodily by se oříšky daleko více dětem v afrických státech, jako je Somálsko apod.? Lidem těžce nemocným, někdy až nevyléčitelně? Trpícím lidem po celé Zemi?
Kdyby se mi oříšky opravdu dostaly do rukou, asi bych si nedokázala přát nic opravdového pro sebe. Zní to hloupě? Nevěřícně? Já to však myslím vážně. Na své poměry si nežiji nijak špatně a oříšková přání bych věnovala lidem, kteří je potřebují více. Ať už v mém okolí, nebo na celém světě.
A opravdu – na konci pohádky Popelka konečně nalézá štěstí. Celoživotní ústrky sester a nenávist ze stran nevlastní matky a sester ji teď vynahrazuje její pohádkový princ. Z posledního oříšku Popelka vytáhne krásné bílé svatební šaty… Společně odjíždějí na obrovský zámek a až do své smrti žijí šťastně, bezstarostně a bez dalších oříšků.

…a jak to bylo dál?

Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Nebo ne?
Nyní ještě najít vhodná slova na závěr mé slohové práce. Téma bylo nepochybně těžké, přestože se tak na první pohled třeba nezdálo. Avšak když se do toho člověk dostane, jde to samo a k napsání této práce jsem ze sebe vyždímala všechnu kreativitu a nápaditost. Můj text se prolíná s dějem filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku, což je nepochybně jedna z nejkrásnějších vánočních pohádek.
Ohledně oříškových přání jsem se nakonec sama se sebou shodla, že ve své situaci k šťastnému životu žádné oříšky nepotřebuji. Zatím a snad je ani potřebovat nebudu. A pokud nějaké kouzelné lískové oříšky opravdu existují, můžeme jen doufat, že se dostanou do správných a potřebných rukou.