První část zde.

Ve středu jsme vyrazili na Karlštejn. Obě děti se těšily, protože mají rády film Noc na Karlštejně a chtěly vidět na vlastní oči místo, kde se procházel Walda s loutnou a kde běhala Daniela Kolářová pronásledována Jaromírem Hanzlíkem. Výlet se docela povedl. Začátek prohlídky nám sice malinko kazil jeden malinký uřvaný vzteklounek, který se rozhodl, že ta blonďatá upovídaná paní (průvodkyně) nebude mít hlavní slovo, ale po upozornění jeho tatínka slečnou průvodnyní, že takhle by z celé placené prohlídky ostatní nic neměli oba dva opustili zdi Karlštejna a počkali venku.

Poté jsme se vydali směr Beroun, kde jsme si po krátké přestávce prohlédli náměstí, zakoupili turistickou známku a pohlednice a namlsali se zmrzliny. Při průzkumu informačního panelu na náměstí nás překvapila zmínka o mědvědech z večerníčku. Vyšlápli jsme si podle značek kousek nad město a opravdu – lesopark s dětským hříštěm a vzadu za plotem a ostnatým drátem Vojta, Kuba a Matěj – medvědi z večerníčku, vyrváni v kojeneckém věku od matky a zneužiti pro pobavení dětí (i když pan Chaloupek oficiálně tvrdí něco jiného) a zde podle cedule zanecháni „na dožití“…

Z Berouna jsme se vydali pomalu na Zličín. Jednak jsme nikam nespěchali, protože naši hostitelé odjeli na zbytek týdne na Oravu a druhak jsme se chtěli večer vydat na noční romantickou projížďku na lodičkách po Vltavě. Jenže začínalo pršet…

Než se setmělo, pomalu jsme se flákli po Kampě a Karlově mostě a zkoušeli nafotit noční Pražský hrad (bez valného úspěchu – chce to stativ). Střídavě krápalo, pršelo a přestávalo a děti měly jisté pochybnosti o lodičkovém výletě. Oprávněně. Když se úplně setmělo, dorazili jsme na místo, kde se obvykle půjčují loďky, ale tam bylo zavřeno. Poptali jsme se ve vedlejší kavárno-půjčovně a tam nám paní řekla, že noční plavby organizuje jen pan XY, ale ten to dneska zabalil hned jak začalo pršet. Kruciš… Vysvětlujte unaveným a smutným dětem, které prohlašují, že na lodičky už je nikdy nikdo nedostane, že dneska prostě žádná plavba nebude.

Na čtvrtek byla v plánu („…konečně tati…“) projížďka metrem a cesta na Žižkov. Kdysi jsem tam při jedné návštěvě Prahy zahlédl takový zvláštní kostel s obrovskými hodinami a protože jsem o něm zaníceně vyprávěl už několikrát, nechali se všichni přesvědčit, že to tedy chtějí vidět. No, asi jsem to popsal příliš megalomansky, protože výsledek je moc nepřekvapil. Řečeno slovy Varla Frištenského, „…teda pánové, že bych to musel vidět dvakrát…“.

Když už jsme byli na Žižkově, mrkli jsme se z nadhledu na Prahu z nejošklivější dominanty Prahy – Žižkovské věže.
Následovala cesta na oblíbený Karlův most, protože i když děti tvrdily včera večer, že lodičky už nikdy více, dnes nás přesvědčovaly, že myslely samozřejmě jen noční lodičky 😉 Vyzkoušeli jsme si v praxi co dělat, když se některému z dítek začne chtít čůrat uprostřed Vltavy. Návod: nenápadně připlujete k některému z mostních pilířů libovolného mostu, rozhlédnete se, zda není poblíž žádný zástupce Hnutí Duha, podržíte stojícího syna za tričko a dohlédnete na to, aby před několika hodinami pozřený nápoj proměněný v tělu nepotřebnou látku dopadl skutečně tam, kam má.

Večer jsme dorazili na základnu unaveni (hlavně já), ale spokojeni. Dali jsme si ještě jednu partičku scrabble, v mém případě skoro se zavřenýma očima a šli spát.

Den odjezdu nastal. Ráno jsme zabalili a vyrazili směr Ostrava s mezizastávkou Šiklův mlýn. Při výjezdu z Prahy nastal malý chaos, protože jsme ignorovali ceduli s nápisem „Ostatní tranzit“ a následně najeli 30 km a stále byli v Praze. Nicméně, povedlo se a za pár hodin jsme stavěli před Šiklovým mlýnem.

Pro neznalé – jde o městečko postavené podle vzoru Divokého západu. Bohužel, díky rannímu dešti byl zrušen hlavní program, divadelní představení Soudný den. Děti se tešily na výbuchy, indiány a koně, ale nebylo nic. Tak jsme se alespoň projeli stylovým vláčkem, omrkli bizona, děti se projely na koni a jelo se dál.

Cestou jsme se ještě zastavili na pozdní oběd v nám známé restauraci Olšovec v Jedovnicích aby i děti okusili, jaké tam dělají megaporce. No a pak už těch báječných pár dní skončilo.

Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe.