Tedy ne přímo on, spíše jeho koupelna. Je skoro pravidlem, že když jdu večer na onu místnost, slyším pravidelné kap…kap…kap…kap dopadající ze stropu do prostoru za plechovými dvířky, skrývajícími před potřebou konajícím, či jen tak v sedě nad knihou relaxujícím návštěvníkem, mimo potrubí stupaček i na elektrické rozvody. Soused má zřejmě problém s koupáním, protože podle zvuků to vypadá, že si nechá napouštět vanu a pak se zapomene u televize. Scénář je skoro vždy stejný: já vztekle zabuším na stupačku tyčí, což musí být slyšet z našeho osmého patra až do přízemí (koupelny a WC umakartových jader v panelácích by se daly využívat místo věčně nefunkčních domácích telefonů), zařvu „VODA!“, ozvou se rychlé kroky, pak ženský výkřik „Jejda!“, případně „A hele“, potom zastavení vody a ejhle … do deseti minut není po kapání ani stopy. Jednou, v počátcích našeho bydlení, jsem ho byl upozornit, že mu asi teče voda. Otevřel, šel do koupelny a popřel to. Teď už ani neotevírá. Stížnosti u správce domu nepomáhají – přijdou na kontrolu, zazvoní, on jim neotevře (holt neplatič – má strach) a oni zase odejdou.

V duchu si představuji vcelku primitivní, ale rozhodně účinné řešení, lehce inspirované filmem Pulp Fiction („…pošlu sem pár zfetovanejch negrů s letlampama, aby si pohráli…“). Vykopnout s pár kolegy dveře, vtrhnout tam a překvapenému sousedovi, případně jeho inteligentní krasavici „vysvětlit“, že by s tou vodou měl něco dělat.

Jojo, kdybych jen neměl tak beránčí povahu…