Slizká setkání třetího druhu

Ve středu měla Terry narozeniny a jednou z částí plánované celodenní akce byla návštěva kravařského aquaparku. Jednou z tamních atrakcí je i tobogán, jehož roura vede venkem areálu. Zažil jsem tam něco, o čem jsem byl chvíli po akci ochoten hovořit jen v přítomnosti psychologa a pomocí hadrových panenek

Jdu takhle s dětmi po schodech nahoru na tobogán, před námi jedna starší paní, která dá dětem přednost, děti odjedou a ona na mně, jestli je to rychlé a jestli je to bezpečné a tak podobně. Já odpovídám popravdě, že to je velice pomalý tobogán (soudě podle předchozí zkušenosti z Laa an der Thaya) a že když si nelehne na záda, tak pojede hodně pomalu. Paní tedy pracně nastoupila a vydala se do modrého tunelu. Když uplynula doba, kdy by už měla být dole a kontrolní světlo dvakrát bliklo zeleně, vydal jsem se i já na cestu. Jel jsem vleže a tentokrát docela rychle. Někde uprostřed jsem za zatáčkou uviděl neuvěřitelné – sedící paní. Ani se nehnula a jen tam tak seděla. Absurdní podívaná. Začal jsem brzdit, což je ve vlhké rouře poměrně problém. Zkoušel jsem to rukama o vrch roury, což mě jednak trochu zpomalilo a jednak poněkud pootočilo, takže do sedící paní jsem narazil napůl bokem. Několika jednoduchými větami („Dopr… jeďte…tady…proč tu sedíte?…“) jsem ji vysvětlil, že tady nemůže jen tak sedět a že jestli se nepohne, tak v dolním bazénu skončíme se zlomenou páteří oba, protože už jsem v dálce nad sebou slyšel veselé hlaholení dalšího jezdce. Paní mi zcela logicky odpověděla, že nepojede, protože je to moc rychlé, leč gravitace je gravitace a mnou uštědřená energie z nárazu do jejich sedacích partií vykonala své, načež se ode mě o pár metrů vzdálila, ale zase začala brzdit, až se zastavila. Následovalo moje další brždění nehty o strop a další náraz. To celé ještě dvakrát. Nejšílenější na celé scéně byla ta její neustálá úporná snaha zastavit.

Zkrátím to. Konečně jsem spatřil světlo na konci tunelu. Dole u výpusti mě čekala dcerka s foťákem a ve chvíli, kdy jsme vyjížděli do cílového bazénku (dle mého názoru tak 10 cm od sebe, dle názoru dcery já s nohama kolem ramen brzdicí paní – nemožné, to bych přece nevytěsnil z hlavy ) zmáčkla spoušť. Když jsem zcela zmaten opouštěl bazén, dorazila mě dotazem „Takhle se seznamuješ?“. No nezabili byste ji?

Celá tahle absurdní scéna se odehrála během necelé minuty, ale mě připadalo, že se tam plazíme hodinu.

Tobogán