Vzali jsme si k srdci postesknutí, které se občas ozývalo z dětského pokojíčku („proč nás někdy nevezmete na kuželky?“) a včera po práci jsme vyrazili do nedalekého kuželkového centra (viz nová položka fotogalerie v odkazech ). Myslel jsem, že děti ty koule ani neunesou, případně budou frfňat, že tak daleko nedohodí, ale chyba lávky! Po pár počátečních pokusech jim to šlo skoro jako YfčePé 🙂 Po uplynutí předplacené hodiny Malý prohlásil, že bychom měli zaplatit ještě jednu hodinu. Na mou námitku, že dalších stodvacet korun už nemám, se nabídl, že by mi přispěl svými našetřenými penízky. Nakonec jsme se domluvili, že bychom za 14 dní mohli jít zase.