Programátoři jsou jak známo národ líný až shnilý. Neustálé hrbení se nad klávesnicí pod záminkou přivýdělku peněz mimo hlavní zaměstnání (ve skutečnosti brouzdání po sociálních sítích a naučně – přírodopisných stránkách = rozumějte pornografie), nedostatek pohybu, nezdravá jídla, to vše mě mění z člověka, který by se možná ještě před pár lety odvážil sundat si tričko na koupališti, v cosi připomínající reklamní postavičku firmy Michelin.

Ale to skončilo!

Včerejškem jsem porušil ty roky hniloby za živa a začal jsem se opět pohybovat. Vytáhl jsem ze skříně své staré in-line brusle, které se dva roky povalovaly bez hnutí, ometl pavučiny z koleček, vyhnal z bot netopýry, nazul a vyjel do Komenského sadu.

Bohužel kousek za domem jsem zjistil, že jsem si utáhl tkaničky i přezky tak, že mi v podstatě neproudí krev do nohou a řečeno slovy hornického učně, boli to jak cyp. Dal jsem si deset minut pauzu na vydýchání, znovuobnovil krevní oběh a pokračoval dál. Před radnicí je ideální plocha pro bruslaře. Chvilku jsem tam zkoušel, co si pamatuju z přešlapování, nebo jízdy pozadu, ale na můj vkus tam bylo příliš mladého obecenstva, které by jistě ocenilo potleskem vyrytí první jarní brázdy do těch betonových desek mým pyskem, takže jsem raději pokračoval směrem k památníku. Vzadu za památníkem je zhruba sedmisetmetrový okruh (měřeno dle mapy.cz), kde jsem se, podobně jako několik dalších, rozhodl kroužit a kroužit. Mým cílem bylo udělat v kuse deset koleček. A nebo alespoň tolik, než zemdlím a odnesou mě mimo dráhu.

První kolo proběhlo jakž takž. Sice se mi zdálo, že zpáteční cesta je namáhavější, z čehož mi vyplývá, že je možná lehce do kopce. Druhé kolo už jsem se rozjel svižněji, alespoň dle mého názoru. Vyvedlo mě z něj několik dvojic, které mě ruku v ruce předjely a mou potupu završil asi desetiletý chlapec na bruslích, které dle zvuku neměly ložiska. Přesto kolem mě přefrčel jako vítr.

Během třetího kola jsem si uvědomil, že mě nějak pálí dlaně. Proč mám probůh nateklé dlaně a to tak, že můj prsteníček se snubním prstenem připomíná přesýpací hodiny???

Ve čtvrtém kole mě začal vnitřní našeptávač přesvědčovat, že pět kol v mém věku bude bohatě stačit a proč si kazit pěkný podvečer pobytem na pohotovosti. Kuš, hajzle!

Po zdolání pátého kola se má hruď nadmula pýchou a takto vyzdoben jsem projel kolem odpočívajícího smíšeného páru. Načež jsem zaslechl mužský hlas  „No, takhle blbě na bruslích jezdím já!“. Doteď věřím, že to patřilo té lehce obézní blondýně za mnou.

Mám pocit, že zbývajících pět kol jsem na chvilku usnul, protože si pamatuju jen fragmenty cesty a to, že mě neustále někdo předjížděl. Budu se muset zamyslet nad výměnou koleček. Případně nad naolejováním ložisek. Případně nad svým věkem.

Závěrečné kolo mě odměnilo v cílové rovince dvěmi vnadnými dívkami (alespoň tedy zezadu a zdálky si myslím, že byly vnadné). A ačkoliv se pohybovaly rychlostí kajaku v bazénu plném použitého fritovacího oleje, stejně jsem je nedohnal.

Prohlášení: ode dneška budu každý volný podvečer trávit na bruslích (samozřejmě s vyjímkou, kdy bude padat déšť, sníh, meteority, vesmírné stanice, či jiný balast z nebe). Sportem si jednak zpevním povislé svalstvo a jednak strádající mysl, neb jak známo, endorfiny jsou vysoce návyková záležitost a jejich výroba vyjde levněji než například koupě marihuany.

Poznámka: tento příspěvek se sám zničí, nepřibude-li během dalšího dne záznam o pokračování sportovních aktivit. Následně zapřu, že jsem takovýto článek kdykoli publikoval.