V sobotu jsem se zúčastnil spolu s dalšími 3700 účastníky olomouckého Mattoni čtvrtmaratonu. Týden předtím jsem si nějak pochroumal lýtko, tak jsem se už dopředu děsil, že to vůbec nepůjde, nebo nedoběhnu, nebo tak něco, ale kupodivu, celou dobu ani ťuk. Závod jsem si soukromě přejmenoval na „Olomoucký kostival čtvrtmaraton“. Ta mast je zázrak! Ještě ve čtvrtek mi škubalo v lýtku, ale celých 10 sobotních kilometrů se neozvalo nic.

Atmosféra byla skvělá. Zpočátku jsme asi pět minut střídavě běželi a šli, protože ten dav byl neskutečný. Jakmile jsem se dostal na volnější plochu, opustil jsem tři bývalé spolužáky, kteří běželi dvacítku a začali mírnějším tempem a vydal se kupředu. Zvolil jsem vlastní strategii „Zaměř se na tamten hezký ženský zadek, předběhni ho, vyber si další a celé to zopakuj“. Do pátého kilometru se mi zdálo, že předbíhám docela dost lidí a hodinky ukazovaly pro mě pěkných 5:40 průměru na kilometr. Pak přišlo občerstvení na pátém km a pořád dobrý. Měl jsem sebou lahvičku s vodou, ze které jsem co dva kilometry upil, takže občerstvení jsem minul.

Na sedmém kilometru bylo další občerstvení, kde jsem udělal chybu a místo vody si dal půlku banánu. Nohy nějak ztěžkly a přišla krize. I průměr se zhoršil na 5:55. Občas mě nastartoval fandící dav lidí, obzvláště na jednom úseku, kde se ozvalo „Liborku makej!“ Hleděl jsem jak puk, kdo je tam ze známých a pak jsem si všiml, že asi dvacet metrů předemnou běží borec v modrém triku s bílým nápisem „Liborek 40“ na zádech. Fail 🙂

Na devátém kilometru mě předběhli dva Keňani a já si na chvíli říkal, že jsem dobrý, když jsem jim 9 kilometrů utíkal. Pak mi došlo, že oni dobíhají dvacítku 😀 Na poslední stovce (která byla na pocitově naprosto odporných kočičích hlavách) mě předběhla trojice lidí a následoval hec, kdy jsem nasadil turbo jako minule v Porubě na Běhu pro život a asi 10 metrů před cílem je předběhl. Opojný pocit 🙂 Ale té cílové fotky už se dopředu děsím.

Po doběhu do cíle na mě jedna sličná dobrovolnice navěsila medaili a druhá ze mě sundávala startovní čip. Chtěl jsem v tom vyčerpání být vtipný, tak jsem se jí zeptal, kde jsou tady zvracecí kyblíky. Podívala se na mě a řekla „To nevím, ale když tak si zajděte támhle k sanitce.“ Pochopil jsem, že se nemám snažit být vtipný 🙂

Zpětně si říkám, jestli jsem neměl zkusit rovnou tu dvacítku. Ale ta přijde příště. Není všem závodům konec.

Když se to vezme kolem a kolem, tak

• 243. místo ze 420 lidí celkem na deset km,
• 161. místo z 312 chlapů na deset km a hlavně
• 29. místo z 38 chlapů v kategorii do 45 let je vcelku na můj věk a stav a to, že běhám teprve od září obrovský úspěch 🙂

Online výsledovka