O tom, co už Dominik kde zapoměl, by se pomalu dal vydat menší časopis. Ve čtvrtek mívá hudebku a tak jsem mu včera k večeru naznačil, že by mohl trošku pocvičit na flétnu. Za pár minut se z pokojíčku ozvalo „Tati, nevíš kde mám flétnu a noty?“ a mě bylo jasné, že bude veselo. Prolezli jsem celý dětský pokojíček (a našli spoustu věcí, o kterých jsme si už mysleli, že jsou vyhozené :), celý obývák, ložnici, prostě celý byt. Flétna nikde. Po hodině hledání jsme pochopili, že doma není. Pravděpodobně ji nechal v šatně v hudebce. Co teď? Počkat do čtvrtka, vyzvednout ji a jít do hodiny? A co když ji šatnářka našla a dala učitelce? Dominik přijde s novou flétnou koupenou na poslední chvíli, ona se ho zeptá, jestli cvičil, on řekne, že ano „Poctivě každý den“ a ona vítězoslavně vytáhne flétnu a zeptá se „A na co?!“ 😉 No samozřejmě, že Dominik nemá rodiče, kteří by ho učili lhát. Takhle tedy ne. Dnes v polední pauze jsem se tam zastavil a vida… Opravdu ji našla šatnářka i s notama a žákovskou knížkou. Její věta „Ja sem uvažoválá, čí to ási jé“ mi dlouho zněla v uších. Na první straně žákovské knížky je totiž jméno žáka, adresa domů a telefony na oba dva rodiče. Že by na místo šatnářky byla stejná škola, jako na ochranku v hypermarketech?