Subjektivní pohled na druhý ročník festivalu Colours of Ostrava.

Díky spolužákovi Pavly, který je zaměstnancem letošního hlavního sponzora hudebního festivalu Colours of Ostrava, jsme se opět mohli osobně zúčastnit tohoto hudebního svátku (loni jsem vyhrál vstupenky v soutěži rádia Orion). Doma jsme si podle informační brožůrky naplánovali co chceme vidět a slyšet a tak jsme krátce po šesté vyrazili i s dětmi, směr Černá louka, na kapelu Kryštof.Poslechli jsme si tři písničky, protože začínali dřív, než bylo uvedeno v letáčku (a nebo jsem to špatně dešifroval) a po krátké procházce Černou loukou vyrazili zpět k domovu vrátit děti:) Je skvělé mít hudební festival pět minut od domu – člověk si může například odskočit domů na večeři nebo na záchod.

Jednou z hlavních hvězd festivalu měl být Goran Bregovič a tak jsme před osmou (asi 20 minut před začátkem koncertu) vyrazili k vstupní bráně (plotu), kterou byla přepažena Stodolní ulice. I letos hrál zřejmě při výběru „vrátných“ roli co nejnižší inteligenční kvocient. Jak jinak si vysvětlit to, že několik goril v červených tričkách bez vysvětlení pouštělo pět minut před začátkem koncertu branou lidi po čtyřech se zhruba dvouminutovou přestávkou (což se z pochopitelných důvodů asi stohlavému davu nelíbilo). Na plochu jsme se dostali až v průběhu první skladby, takže jsme se zařadili na konec davu před pódiem, tedy hned za centrum zvukaře, které bylo asi padesát metrů od pódia. Z Gorana a jeho zhruba padesátičlenného ansámblu jsme viděli jen malinké postavičky. První skladby byly komornějšího rázu a já se musel znovu podívat do informačního bulletinu, zda autoři mysleli vážně větu „Použitá aparatura patří k tomu nejlepšímu v republice“, protože tři sboristky doprovázel při jejich „a capella“ sóle velice zřetelný šum. Samotný Bregovič se dostavil na pódium až při třetí skladbě a byl přivítán bouřlivým aplausem. Následovalo několik svižnějších kousků. Dechová sekce i dvacetičlenný pravoslavný sbor se snažili z plných plic. Stejně tak i několik okolostojících posluchačů, jejichž cigarety zcela určitě neobsahovaly tabák. V závěru zahráli i nejznámější pecku „Kalashnikov“ z Kusturicova filmu Underground a já si při pohledu na vlnící se a zpívající dav řekl, že si musím doplnit vzdělání a sehnat si nějaké jeho CD.

Prošli jsme Stodolní, kde už nás neupoutalo nic zvláštního a tak jsme se vypravili domů. Zítra je taky den a program sliboval příjemnou zábavu.

Druhý den byla v plánu odpolední návštěva jednoho čerstvého třicátníka. Krátce předtím jsme se zastavili na Černé louce a poslechli si půlhodinový bubínkový workshop brněnské skupiny Tubabu (zbožňuji africké rytmy). Po oslavě, návratu a předání dětí k hlídání naší hodné neteři jsme společně s Pavlou a Danem (bývalý spolužák) vyrazili opět na Stodolní. Chtěl jsem zažít Supporty naživo a nebyl jsem zklamán. Moc toho nenamluvili (díky bohu, vzpomínám na loňské zmatené blekotání Mardoši z Tatabojs), ale hráli jako o život. Jedním vtípkem mě zpěvák Kryštof Michal dostal: „Je to taková zvláštní skladba, má dvě části – sloku … a refrén“ 🙂 V závěru přídali skladbu Bet My Soul z předchozího alba, kterou ovšem hráli dvojnásobně rychle – zřejmě proto, že zbývala minuta a půl do konce 🙂

Následoval přesun na nedalekou scénu FORUM, kde hrála výborná kapela Gothart, jejíž směs world music a balkánské dechovky se mi moc líbila. Poté jsme se odebrali zpět na hlavní scénu na J.A.R., kteří zrovna začínali, ale bylo tam narváno a nějak nás to nezaujalo a tak jsme se přesunuli do Boomerangu na Ester Kočičkovou, která mě skvěle pobavila jak svými texty, tak komentáři mezi jednotlivými písničkami. Na klavír ji doprovázel Luboš Nohavica. Boomerang byl nabitý k prasknutí. Co mě dost štvalo byla skupinka dementů, kteří přišli a zdrželi se asi pět minut a neustále během produkce jedné skladby dávali hlasitě najevo kde že se to vlastně dostali a jaký je to opruz. No nic, i takoví jsou mezi námi. Pavlu a Dana Ester příliš nenadchla a tak mě přemluvili k odchodu ještě před koncem. FORUM zrovna okupovala maďarská kapela Korai Orom ve složení bubeník, baskytarista, klávesák a sólový běžec (ten člověk nezpíval, jen vydával divné zvuky a pořád na pódiu běhal – a když říkám pořád, tak pořád 🙂

Zoufalec mě ještě navnadil na Kosheen, ale ti mne živě příliš nezaujali. Zpěvačka zpívala naprosto dokonale a docela jsem jí záviděl tu vitalitu v jednu hodinu v noci, ale kombinace strohé elektronické hudby s jejím zpěvem mi nějak neseděla. Po třech skladbách a jednom kuřeti jsme se dohodli, že zkusíme Drum Machina na Černé louce, ale ti začínali až za půl hodiny a tak náš druhý ročník skončil krátce před druhou hodinou ranní.