Velká včera přišla ze školy lehce zamlklá a pod podmínkou „…že se nebudeš tati zlobit?“ mi sdělila sladké tajemství, že když šla v hodině ze záchodu (svým obvyklým způsobem, který spočívá v opření pravé části těla o zeď a sunutí se chodbou), ohlédla se po hodinách, které visí vzadu a trefila ramenem visící hasicí přístroj, kterýžto se zřítil na zem s patřičným zvukovým doprovodem, načež následovalo otevírání dveří všech tříd na patře a nejapné dotazy učitelek „Co si to proboha dělala?“ – muselo být šikulce těžko. Pomiňme to, že přístroj byl zavěšen poměrně nedávno a zjevně neodborně, o čemž jsem se přesvědčil osobně dnes ráno – ze tří hmoždinek, na kterých to viselo jen jedna byla správně rozevřená (pan školník je zřejmě amatér). Zajímavé na tom je to, že já měl podobnou příhodu s hasicím přístrojem někdy ve čtrnácti v prvním ročníku střední školy. Tehdy ovšem přístroj nespadl, ale spustil se (neptejte se, zda sám – každý z nás byl jednou mladý a zvídavý) a přiznejme s! i – sdílet malou místnost na WC se stříkajícím práškovým hasicím přístrojem není něco, co by chtěl člověk prožívat denně. Když jsem to Velké převyprávěl, zjevně pookřála a celý zbytek dne jsme si pak ze sebe navzájem dělali legraci na téma „Nehoří někde?“