Nějak se nám v centru přemnožili tesaříci. Naposledy to bylo tuším před dvěma roky. Sedím u počítače, okno dokořán, do noci svítí jen malá lampička na stole a v tom charakteristický zvuk na římse jako když upustíte lentilku a už si to šine podlouhlý tmavý brouček – průzkumník po parapetu. Následuje pád z výšky zhruba jednoho metru a průzkumná cesta po koberci. Jeho výlet většinou končí stejně rychle jako začal. Vezmu sklenici, přiklopím ji na nebohého tvora, podložím ji papírem, překlopím a následuje tesaříkův výlet z okna osmého patra nejkratší cestou k zemi. Někdy mám pocit, že vyhazuju stále toho stejného, protože za chvíli se celá situace opakuje. Možná by nebylo od věci si jej nějak označit. Například špendlíkem.

Představa, že někdy přijde v noci a nezakončí svůj výlet u hranic postele, ale vydá se po kolmé stěně vzhůru a pak mi spícímu přejde po obličeji, může být lákavá pro milovníka pokrmů z hmyzu. Já z ní mám panickou hrůzu. V té nejhorší vizi se mi vybaví jedna scéna ze série Indiana Jones, kdy Harisson Ford potmě šlape po něčem křupavém a když si přisvítí loučí, zjistí že to nejsou „kornflejky“.

Co dělat? Když zabedním všechna okna, pravděpodobně se v tomhle vedru všichni zalkneme. Když každého uloveného spláchnu do záchodu, broučí bůh se mi pomstí za zmařené životy svých stvoření. Zkoušel jsem nastříkat římsy repelentem, ale bez úspěchu – zjevně jim zachutnal.

Co mi zbývá? Asi to nechám tak jak to je. Předloni taky přestali sami od sebe. Jdu spát s představou pozdní křupavé proteinové večeře.

Mimochodem, nemáte někdo podobné problémy?