Zážitek z minulého týdne. To se takhle v úterý vracím z práce. Nastoupím do výtahu a dále si čtu v MDA o Dobbyho nehodě. Výtah zastaví, já stále s očima v displeji vystupuji. V tom se mi zdá něco divného. Znáte ten pocit, ne? Přijdete někam, kde jste už po tisící a najednou je něco malinko jinak. Jen pocit. Podívám se na zem, kde je asi 67 černých drobků velikosti hrášku a několik kousků ptačího peří. Podívám se pořádně a kousek od toho nadělení dva holubi, právě mizící za rohem stylem „My tady vůbec nejsme“. Jdu se přesvědčit, jestli mi z toho čtení nehrabe a fakt! Jsou tam!

Okno za rohem nejde otevřít, takže co s nimi? Jeden – ten menší a zjevně mladší – měl rozum a během pár minut se nechal čerstvým denním tiskem dopostrkovat ke druhému oknu, které je až za druhým ohybem chodby a kterým se tam zřejmě ty zbloudilé duše dostaly. S druhým to bylo celkem dílo. Byl vyplašený, párkrát narazil silně do okna, protože pořád nedokázal pochopit, proč je ten vzduch najednou tak tvrdý. Udělal na mě i několik náletů, když jsem se dostal mezi okno a holuba, při kterých jsem uhýbal jak Neo z Matrixu (obyvatelé protějšího domu to ale určitě viděli jinak). Pak mě napadlo nasypat mu na zem cestičku se zrní, pokecali jsme jak chlapi, vysvětlili si, co a jak a já ho opatrně Mladou Frontou Dnes uvedl na cestu pravou. Tam ale vůl zůstal sedět na miniřímse horního zavřeného okna a nechápal, že musí trefit ten volný prostor mezi mřížemi.

No ale nakonec všechno dobře dopadlo a zbloudilý opeřenec ještě dlouho (a zjevně unaveně) seděl na anténě protějšího domu a vděčně se díval směrem ke mně 🙂