Tak jsem se dneska hrabal v jedné staré a hodně hluboké skříni a našel jsem tam neskutečné věci. Považte sami. Kdo dnes ještě pamatuje osmipalcové diskety? Velké jako knížka O zvědavém štěňátku od pana Milera a paní Hercíkové. Kapacita 160 kilobajtů. Kdybyste si tenhle krátký článek uložili na disk včetně obrázků, museli byste pro uložení použít tři takovéto diskety. Hned vedle krabice se čtyřmi těmito historickými relikviemi se povalovala „pětačtvrtka“, neboli pěti a čtvrt palcová disketa o kapacitě 720 kB. Pro představu – do 720 kilobajtů se vejdou zhruba dvě neupravované fotografie z dvoumegapixelového fotoaparátu. Co na tom, že dneska už pravděpodobně neexistuje mechanika, která by takovou disketu přečetla.

V kapse mám telefon, na jehož paměťovou kartu by se vešel obsah čtrnácti set takových disket. Můžu v něm nosit filmy, knihovny písniček, elektronické knihy, nebo oblíbené fotografie. Na klíčích nosím patronu, do jejíž vnitřní paměti se vejdou dvě takové karty. V ledvince mám černou placičku velikosti krabičky od Smetanita, kde mám zálohu dvacetipěti celovečerních filmů v DVD kvalitě. A vývoj jde dál.

Jojo, mám dneska večer nějakou vzpomínací náladu. Všechno je čím dál menší. Jen ty děti jsou čím dál větší a větší…