Zííííív. Člověku moc nepřidá na duševní svěžesti, když jde spát ve čtvrt na dvě a vstává v půl šesté, ale co bych neudělal pro děti. Ale popořádku.

Nejprve je třeba si zodpovědět otázku z titulku – co je to vlastně gamebook. Na stránkách Lone Wolf se v sekci FAQ dočteme toto:

Gamebook je typ knížky, kde se čtenář stává spolutvůrcem příběhu. Kniha je rozdělena na jednotlivé sekce, které odkazují na sekce ostatní a čtenář se vhodným zvolením určité možnosti volí i způsob, jakým bude dobrodružství pokračovat (je to podobné, jako když sami děláte rozhodnutí, vždy máte na výběr z několika možností. Různé druhy gamebooků navíc ještě využívají vlastních pravidel např. pro boj, magii, házení kostkou (náhodný prvek) a přesouvání se z jedné sekce do druhé, což činí čtení ještě více zábavnější. Gamebooky se většinou dají hrát samostatně, některé z nich lze navíc procházet postupně, s tím, že vlastnosti hlavního hrdiny se přenáší z jedné knihy do druhé.

Tolik suchá teorie. Proč se tím zabývám? Inu proto, že děti v poslední době objevily kouzlo gamebooků. Malý zatím jen jednodušší, pohádkové, ale Velká už louská ty složitější, kde se musí házet kostkou, zapisovat plán cesty, ktreslit mapy atd. Abych jim udělal radost, zkoušel jsem na internetu najít nějaké stáhnutelné, které by se daly vytisknout. Ovšem celkem bez úspěchu. Až na pár kapitol už zmiňovaného Lone Wolfa nic (pokud tedy nepočítám podivný příběh Počítač nepřítelem Marsu, nebo šílenost Franta Idiot a tajuplný dům, kde při průzkumu domu narazíte na „…úplně nahou Helenu Růžičkovou…“). Bída. Rozhodl jsem se, že zkusím napsat vlastní jednoduchý gamebook, do kterého bych nějak zakomponoval obě děti.

Nejprve bylo třeba vymyslet námět. Jakmile byl na světě nápad, začala ta pravá zábava s tvorbou odkazů a rozhodování na další stránky. To už se do tvorby zapojila i Pavla. Tak vznikala Cesta do parku na fotbal. Po dopsání poslední stránky a vytvoření klikatelné verze pro otestování na internetu jsem si s hrůzou uvědomil, že Velké budu muset udělat taky jeden, ale s jiným námětem. Takže zhruba v osm večer Pavla navrhla námět. Chvilku jsme ho přežvýkávali a já se pak chvíli díval na televizi… 😉 Po probuzení kolem půl jedenácté večer ve své oblíbené podstolové pozici (pozice výhodná pro sledování televize) zasedl k počítači a jal se myšlenku přetvářet v bity a bajty.

Skončil jsem kolem čtvrt na dvě, ještě jednou zkontroloval Nalezenou andulku a šťastně zalehl s vidinou rozzářených dětských oček. Doufám, že dnes neuslyším „…hele, nás už gejmbuky nebaví…“ 🙂

Nečekejte žádnou literární pecku, je to pouze pokus. Pro ty, kteří by si oba gamebooky snad chtěli vytisknout připomínám, že v zápatí každé stránky je odkaz na RTF verzi, kde je dodrženo stránkování. A tady je odkaz na obě dílka. Příjemnou zábavu!