Ze včerejška mi zůstal v hlavě jeden obraz, který se mi neustále vrací.

Při příchodu a odchodu z práce denně míjím malinkou špeluňku klíčníků a klíčnic, tedy vrátných. Ač se mě mnozí (samotnými vrátnými počínaje) snaží přesvědčit, že oni jsou recepční, dál je nazývám vrátnými. Ostatně, jací recepční? Copak jsme hotel? Ale to jsem trochu odbočil. Blížil jsem se k okénku vrátnice s klíčem od kanceláře v ruce. V kumbálku jsem mimo slečnu vrátnou tušil ještě další osobu. Proč tušil? Inu proto, že ta druhá osoba ženského pohlaví vydatně bafala z cigarety, takže viditelnost byla jak v Londýně nad ránem (ne, nikdy jsem tam nebyl – znám to jen z filmů :). Dokonalá plynová komora. No klidně se tam holky uduste, ale co to vidím na klíně té komínové slečny? Asi osmiměsíční holčička smutně se dívající na mě a mamina držící cigaretu tak dvacet centimetrů od její hlavičky…

Ano správně, nesnáším kuřáky. Nevadí mi ani tak ti, kteří si jdou zapálit ven. Otravují mě ale ti, jejichž zplodiny jsem nucen dýchat při obědové pauze v závodní eurestauraci a kde je pravidlem, že přijde osoba XY, sní polovinu ze své porce a se zapálenou sirkou v ruce pronese pověstné „Nebude vám vadit, že si zapálím že?“ Arogance z této věty přímo kape. Pokud někdo poznamená, že mu to vadit bude a že je doba oběda, má celkem smůlu, protože „Vždyť tu jsou popelníky!“ Taky mi vadí pojízdné plynové komory, kde řidič – zpravidla v klobouku – vyrazí s rodinkou na výlet ve své nablýskané škodě 120 a celou cestu je oblažuje svými nikotinovými odpady. A nebo ti, kteří si zapálí na koupališti na dece hned vedle naší.

Říká se, že nejhorší jsou odnaučení kuřáci. Ano, jsem jeden z nich. Kdysi jsem propadl tomu zlozvyku, ale nezapomenu na ten skvělý pocit, kdy jsem po několika desítkách marných pokusů konečně vyhrál a po několika měsících jsem si mohl říct, že jsem čistý.